Jakub König

čtyři kila navrch, kd jste k tomu přišel…
ptá se mne sestřička na endo ráno v 7:07 na den mých 47 narozenin
ééé… asi Vánoce… potáhnu nerozhodně
no to jsou tři měsíce od Vánoc… povidá rozšafně sestřička a odešle mne do čekárny. Pan doktor má radost, já musim trochu zvýšit hormony a jinak dobrý. pan doktor měl radost z desky Hvězdy, kterou jsem mu přinesl, i když bych řek, že bude na větší tvrďárny.

spolu s Mášou jsme spustili na stránce jakubkonig.cz/astronauti nabídku obrazů, jejichž prodejem bych chtěl financovat vznik druhý desky, Astronauti. Jak se tak koukám dozadu, žádnej post o tom, jak jsme slavně nahrávali u Amáka a já z toho zase byl po dvou letech nemocnej, jsem ještě nepsal. ale přesně tak to bylo, od 3. do 5. jsme byli v Golden Hive a natáčeli na album živý bicí, basu, kytaru a spoustu kláves.
A teď tak chodívám dvakrát týdně k Aid Kidovi na skladbách pracovat. Docela postupujeme. A tak je potřeba začít shánět peníze, abych postupoval na víc frontách zároveň. A tak jsem postupně nafotil všechny obrázky a Máša udělala stránku a teď už to je. pokud byste chtěli obraz a podpořit desku, není teď nic snadnějšího.

když jsem odpoledne přišel domů, čekala mne papírová slavobrána, na kterou nše prvorozená dcera Maruška napsala velkým písmem přes celou místnost:

FAKT HEZKÉ NAROZKY

a přesně takové byly. po společným rodičovským víkendu, který jsem dostal jako dárek, s fantastickým dortem i večerním společným usínáním s dětmi a pak ještě posloucháním Kormiče, což je naše přezdívka Cormorana Strikea, detektiva ze série knih Richarda Galbraitha, kterej je ve skutečnosti převlečená ženská. Audioknihu Neklidná krev, pátý případ jednonohého detektiva, jsme začali poslouchat, než se nám narodila Jula. A vrátili se k ní nedávno… při prvním rodičovském výletě bez dětí, který jsme absolvovali v listopadu.
Tyjo.
To to letí.

Včera mi bylo 47. Děkuju za přání. I za takový fakt hezký narozky.
Děkuju moc

celý byt spí. což neni tak divný, to bejvá často, když takhle píšu. akorát je sotva půl čtvrtý odpoledne. což je trochu nezvyklý.
malá Maruška usnula, krátce na to, co jsem jí pustil oblíbenou Gorilu a já. ještě se stačila zeptat, jestli se něco děje, protože jsem se u počítače prej na chvilku zamračil, ale sotva jsem ji ubezpečil, že ne, musela ihned zabrat.

Máša s Julinkou spí v ložnici. Julu jsem přivedl ze „školičky“, původně jsem se stavil doma jen na skok, předat ji. Ale naše prvorozená začala natahovat, že nás skoro nikdy nemá doma všechny a že až přijdu večer, bude to až večer… a já, aniž bych naznal, že jsem s ní byl přeci včera a převčírem skočo celý den, protože je nemocná, jsem využil možnosti, dát si ještě jednu kávu, přebalit důkladně naloženou Julu a pak jsem tu seděl a povídal si s Mářou, jak vyhrála dva závody na koštěti v Tajemství Bradavic. Však se jí to GTAčko teďka pěkně hodí.

Tajemstí Bradavic mi připomíná, že bych se měl objednat na to kožní kvůli svým Verrucae plantares. Brzo mne čeká i Endokrynologie a taky bych si měl zajít na kontrolu ke svýmu praktickýmu lékaři po dvou letech. Protože jsem tam nebyl už tři.

povánoční masakr trochu polevuje.

akorát zrovna začíná ten jarní. o víkendu budeme pracovat na dokumentu pracovně nazvanýmu Uran Legends. A od pondělí máme tři dny v Golden Hive, kde začneme točit basu a bicí na druhou desku, pracovně nazvanou Astronauti. Všechno se začalo dít zase rychle, přes sebe a najednou.

Vedle slyším, že Jula budí tu svou uondanou maminku, která včera odevzdala dlouho rozdělanou práci. A jelikož mi za chvilku dorazí do Atelieru návštěvnice mrknout na obrázky, budu se muset sebrat, vypnout Gorilu a já a potichu se vytratím.

Ach ty naše malá Maruško, sedmiletá holčičko s chřipkou a malinovou vyrážkou kolem pusy. Kdyby tys věděla, jak hluboce tě mám rád. Jak krásný je bejt u toho, když takhle během dne usneš. A jak bych tuze rád byl u tebe, když se probudíš, protože to je prima, vzbudit se a mít svý blízký u sebe. Ale nemůžu mít všechno a nemůžu bejt všude. I to, zdá e, patří k tomu bejt tatínek.
A tak se teď potichoučku zvednu…
A jdu…

16. a 17. ledna jsme posledním představením a derniérou uzavřeli mý oblíbený představení Les sebevrahů. Většinu z něj jsem sice trávil skrčenej v bedně a interakce mezi Aničkou a Honzou jsem hlavně poslouchal, zatímco složitý a působivý projekce jsem jen sem tam zahlídl, ale stejně mi ta inscenace přirostla k srdci.

Když jsme ji zkoušeli, seznámil jsem se hned na první schůzce s režisérkou a hlavní autorkou Kashou Jandáčkovou a taky s představitelkou ženské hlavní role, Aničkou Kameníkovou. A přitom s oběma jsem se už vlastně trochu znal.
Anička načetla audioknihu Dívka, která si říkala Tuesday, ke které jsem dělal hudbu. Jako vůbec k první audioknize vůbec.
A Kasha režírovala zase jinou audioknihu, dětskou knížku Gorila a já, se kterou jsme se tehdy docela natrápili. První verze hudby byla tak temná, že skončila u Noční hlídky a i druhá nakonec přišla někomu moc temná. Kasha mi ale na té první schůzce kolem Zápisníku řekla, že se za hudbu společně s ní postavila i Martha Issová, která audioknihu načetla. To mne tehdy na té schůzce ve Vršovicích potěšilo. Čerstvě jsem nepil.

Pak mi během krátké éry zkoušení v Meet Factory vybouchlo mý starý kombo Vox, normálka vážně vybouchlo a začalo hořet. Dým se valil z díry po jacku, když jsem z komba napřed vytrh šňůru od kytary a teprve potom to celý vytáh ze zásuvky.

Pak přišel Covid a premiera proběhla jen pro divadelníky a Ondru Mataje.

V kulisách jsme tehdy natočili video k písničce Rohlíky z desky Puls, kterou jsme s Kittchenem točili během covidu a zkoušení hry… a která se tematicky s Lesem sebevrahů několikrát protla a propojila tak organicky, že už jsem se tomu ani nedivil.

Několikrát mi praskla struna na třístrunným cigarboxu od Red Bird Instruments a jednou mi praskly, ke konci představení, dvě.

Vždycky jsme dohráli, i když jednou jsme museli kvůli nefungujícímu mikrofonu na začátku krátce přerušit. Ale tehdy (ani teď) to nevadilo.

Dneska mi během povídání s Mášou naskočil kus jednoho dialogu a musel jsem se zasmát, jak mi to celý zachybělo… takže jsem pak krátce vysvětlil, čemu se tak uculuju. a znova si na to celý vzpomněl. jak se zavřelo něco moc hezkýho. Moc hezkým způsobem.

Po představení jsem ještě s načerněným obličejem odehrál asi hodinu a půl dlouhej solo koncert, nějak to nešlo zastavit. a byl to jeden z těch krásnejch koncertů, část návštěvníků už viděla představení, část se přišla podívat jen na hudbu… a bylo to celý takový melancholický a všichni jsme se tak posmutněle usmívali, jako já dneska, když jsem si vzpomněl na ten dialog…

dohrál jsem a bylo už pozdě. a pak jsem si povídal s naší divadelní partou a s lidma, který to představení oslovilo, a kterejm se líbil koncert. a bylo to parádní a viděl jsem naprosto zřetelně a nezpochybnitelně, jak jsou takovýhle věci důležitý, jak jsou základní, silný, vzácný a jak je potřebujeme ve svejch životech. jak o tom na potkání vyprávim každýmu, kdo je ochotnej se o tom se mnou bavit.
skoro, jako bych se bál, že to neni pravda.

tak v takovej večer, jako byl pátek 17. 1. 2025, jsem necejtil nejmenší pochybnosti
a naopak cejtil hluboký naplnění a radost z toho, jak se Les zavřel

a koza zůstala celá

i v pondělí se podobný světlo zážitku otevřelo během malýho koncertu v Atelieru. krájet na jednotlivý tenký plátky bych mohl i tenhle večer dlouze…
ale stačí mi si podržet tu vzpomínku

zdá se

slovo plátky se málem objevilo v jedný z písniček, co teď dodělávám na chystanou desku Astronauti.
ale nakonec jsem to vymyslel jinak.

Nečekaně mne překvapilo a vykolejilo, že Zápisník alkoholičky nebyl nominovanej na hudbu na Českýho lva. Uplně mě to šokovalo.
No tohle?

Až to bylo legrační, jak jsem nepochyboval nejen o nominaci, ale od chvíle, kdy se mi povedlo dodělat s Aid Kidem Hejna, kdy jsem je slyšel nazpívaný Nivvou, stejně jako když dosedla Svatební s pianem Petra Ostrouchova, jsem si byl nějak vnitřne a naprosto jistej totálním vítězstvím. A to bejvám v podobnejch očekáváních spíš skromnej a opatrnej.

Díky tomu velkýmu překvapení a vykolejení to bylo hned pryč.
Ale přišlo mi dobrý si to zaznamenat.

Krátce poté, co v listopadu zemřela babička Dášenka, jsme se shodli, že Vánoce s maminkou oslavíme u Pankáče v Krkonoších. My tam přijedeme celá rodina z Prahy, bratr Technař, kterej se vrací těsně před svátky z Ukrajiny, přiveze maminku a Pankáčovi tam bydlej, ti nemusej nikam jezdit, pochopitelně.
A jak jsme se shodli, tak jsme udělali. Máša samosebou zůstala doma s bolavými zády. A tak jsem s našimi princeznami a svou sociální přehlceností vyrazil přímo do jámy lvové.

Pankáč naštěstí odložil vejšlap na Rýchory, kam jsme měli jít hned první den po příjezdu, až na sobotu. Ale i tak, když se do horního, pro hosty, turisty a návštěvy upraveného bytu, nahrnul velký Pankáč, tři malá pankáčata a paní Pankáčová, Technař, maminka, její pes Kikina a kocour Mikeš, a my tři, bylo to, jako vejít do dobře naladěného tajfunu.
Za pět minut se rozdávaj dárky, hlásí Pankáč. mám pak ještě sraz na pivo s jednim kámošem a chci si jít před tim se psema zaběhat.
za pět minut u stromku všichni!


Výlet na Rýchory je brutální stoupák, kterým bratr likviduje návštěvy. Šli jsme ho už podruhé, loni jsme stejnou trasu vyšlápli s trochu menší sněhovou pokrývkou. Ale i tentokrát to Maruška (i já) chtěla vzdát už na kilometrové, ostře stoupající louce za bratrovým barákem… abychom se pak probojovali k silničce a od ní průsekem nahoru… Julu jsem nesl v krosně na zádech a Marušku přemlouval co sto metrů… ale nakonec jsme se asi po hodině a půl (běhám to za třicet minut se psama nahoru a za dvacet dolu, nebo tak nějak to říkal Pankáč loni) doškrábali na Rýchorské boudy.
Dokonce tam měli ještě i nějaká jídla, dal jsem si tlačenku a děvčatům jeden koláč se žahourem a jeden ovocnej knedlík… hladoví jsme to snědli na posezení… a pak jsem s rozdováděnejma holkama ještě pobíhal venku a snažil se jim dopřát prostor a nebejt příliš úzkostnej a zároveň je nepustit moc vysoko na střechu, která byla zasněžená skoro až po hřbet a díky tomu se na ní dalo lízt a klouzat se dolů…
když děti mýho bratra a ostatních spřátelených pankáčů začaly lízt přes zábradlí, který jasně oddělovalo bezpečněj prostor od prostoru, kam se „nesmí“ a já nechtěl ta naše děvčata pustit za nima, aniž bych dokázal bez hodnocení bezpečnostních pokynů ostatních rodičů vysvětlit proč, připadal jsem si jako největší ouzkostnej trouba, co znám…

na cestu zpátky se vyráželo za tmy s čelovkama. Bratrovy děti a ostatní to tu očividně znají a tak za chvilku jdeme všichni dospělí, já s Julou v krosničce na zádech, strmou zledovatělou cestou, osvětlenou jen blikajícími čelovkami. zatímco kolem nás, pod námi, nad námi, mezi hrozivě trčícími větvemi zjevujícími se v záblescích lamp, se s řevem sloganu „Králi duchů, králi duchů“ ženou děti, zakopávají o sebe, vstávají a zase řvou a střemhlav mizí ve tmě. Marušku místama pouštím s nima a kontrolor bezpečnosti v mý hlavě nasraně rozkope monitory, mrští termokelímkem s kafem o zem, až se nápoj rozstříkne po celým taxíku a s mumláním: „já tady tak vůbec nemusim bejt“ se jde ožrat do kantýny.
Občas se jen rozhlídnu a moje čelovka vykrojí z mlžnýho nekonečnýho lesa, kterej klesá v ostrym úhlu spolu s cestou, miniaturní výseč. Ostrá zubatý větve a propletený kořeny a sníh. A myslim na Filipa Černýho, kterej před Vánocema cestou z Krkonoš boural a pak nejspíš vystoupil v šoku z auta a našli ho bohužel o den později mrtvýho nedaleko jeho vozu.

Když tak klesáme asi půl hodiny, chytnu probíhající Marušku a na chvilku ji vytáhnu z chumlu ostatních. PRostě teď zase půjde chvilku z ruku se mnou. Chlápek z kontroly se sice ožral, ale když už o sobě nevěděl, vrátil se zpátky do velína a vzal kontrolu zase do imaginárních rukou.
Krátce na to dorazíme na úzkou asfaltku a od Pankáčova domu nás dělí už asi jenom kilometr, když registruju, že před náma zase někdo upadl. Ale tentokrát to není děcko, ale někdo větší. Je to naše maminka. A Pankáč ji zneklidněným hlasem volá: Mami, Mami, slyšíš mne?
Zvedá ji a vláčí v mokrým sněhu a máma je úplně bezvládná a vypnutá a vyklouzává mu z rukou. Společně s Technařem a Verčou, Pankáčovou ženou, ji pokládají na bund na bok a brácha, sám dobrovolnej hasič, volá kolegům…
ale než se jim dovolá, máma už se probírá a zvedá…

vedu vyplašenou Marušku dom, Jula na zádech registruje taky, že se něco děje. přes strmou louku a nahoru do kuchyně a už je tu i brácha s mámou a tý není dobře a na hlavě má velkou bouli a jde si lehnout. vypadá to, že uklouzla a prudce se praštila do zátylku.
nakonec se rozhodujeme, Verča kontaktuje kamaráda záchranáře a na jeho doporučení mamince nakonec voláme sanitku a moji mámu, smířenou a potlučenou, odvážejí do Trutnovký nemocnice. zejtra ráno vám ji nejspíš přivezeme zpátky, dneska v noci jde na CT, tak uvidíme víc.

Dneska je neděle. 5. 1. O tejden a den později maminka ještě leží v Trutnově. Podle všeho se slabým otřesem mozku a nejspíš i lehce pohmožděnou krční páteří. Nic zásadního jí, zdá se, není. Ale docela dlouho jí nebylo dobře a teprve teď pár dní zase jí. Možná ji pustí zítra, možná tam pro ni pojedu, to se ještě uvidí. Každopádně první výlet po pěti letech, co se moje máma starala o svou maminku, vyrazí ven. A hned druhej večer se jí během deseti vteřin všechno otočí vzhůru nohama.

budeme jednou vzpomínat, na ty dnešní dary

S holkama jsme byli na horách ještě dva dny. Verča vzala Marušku a ostatní děti lyžovat. Taky jsem vezl mamince do nemocnice pantofle a nabíječku a nejaký drobnosti. A byla to zase cesta do nemocnice, v cizím městě, cizí pavilony, v šest večer jako po vymření.

31. jsme vyrazili zpátky. A po krátkým ohřevu doma rovnou pokračovali k Zolům na Silvestrovský večírek. Dorazili i Aid Kidovi a byl to moc hezkej večer, i když jsem byl, tuším, prachbídným společníkem. Sociální baterie se pomalu dobíjela, ale ten důkladnej vánoční průplach jí dal dost zabrat.

Behem následujících dní jsme naštěstí našli dost času i na odpočinek. Holky hrály Harryho Pottera a já se na pár hodin otočil v atelieru. A malování mi udělalo dobře. Taky jsem doělal sedmou písničku na novou desku. Pokud mi ji Aid Kid vezme, protože je trochu šílená. Hodně vocoderu (vocotider?), pumpující basová linka a jednoduchej, až prostinkej nápěv. sprostej bych i napsal.
sprostinkej nikdy!

je to jiná písnička, než ta s krásnýma létama na Letný z minulýho postu.
ale zase, tak jako všechny ostatní na tohle zvláštně intenzivně se hlásící album, je s ní nějak propojená, jako by jen jiná část, jinej pohled nebo jinej střep celýho obrazu.

všechno je to nějak propojený.

řekl by ten svatej muž, co taky sídlí v mý hlavě.
chlapík, co má na starosti bezpečnost, tohohle povznesenýho vlasatce ve velínu nevidí dvakrát rád, vždycky po něm zbude vůně spálený trávy a v jednom kusechroupe mycelium… ale v tomhle mu musí dát za pravdu

všechno je to nějak propojený

Máše vydržela zablokovaná záda až víceméně do konce roku. Díky tomu velkou část svátků proležela a proskučela bolestí, dokonce jsme 25. vyrazili na Bulovku.
Stihl jsem se jen důkladně zlít v taxíku kávou, kterou nám s láskou nachystala Jindřiška, abychom, stova jsem potajmu dosušil kapesníčky a rezervní plenou, co jsem náhodou zrovna měl v kapse kabátu, většinu rozlitého nápoje, vystoupili před totálně přeplněnou pohotovostí… a už jsme zase volali taxíka zpátky. Protože vzhledem k nefunkčnímu stroji na vydávání pořadových čísel, bychom tam byli čekali až do večera. Což při Mášině bolesti zkrátka nebylo možné.
Pochopitelně přijel ten samý taxík, co jsem mu před chvilkou horečně cídil plínou gumové podlážky. Očividně jsem odvědl dobrou práci. Pan řidič si ničeho nevšiml a já se nepřiznal.
Což mne teda tížilo ještě pár dní. Ovšem v tu chvíli jsem se cejtil sám tak na hraně se silama a nějakou příčetností, že jsem se rozhodl, nechat si tu mikrokatastrofu pro sebe.
Vánoce jsou pro mne obvykle náročný. Už jen vším tím napětím, který provází podzim a potřeba, dát do Vánoc v průběhu kratičkého prosince do kupy co nejvíc peněz na dárky, na stávající a příští měsíc, na cestu k bráchovi Jendovi a pobyt na horách a tak dále… a pak, ve chvíli, kdy bych po celým roce potřeboval padnout do huňatých koží před zapálený krb a sledovat, jak se žena s dětmi vesele koulují na zahradě s výhledem do krásné zimní přírody…
přijdou svátky a kapří kádě a stres a všichni se snaží všechno stihnout a koledy do toho…
i letos u nás byla Mášina rodina a i když byla celá dvoudenní akce výrazně mírnější, vzhledem právě k Mášinu bolestivýmu hexenšůsu, než v předchozích letech, pořád je to úplně bláznivá oslava rodinnýho života… trochu Kusturica, trochu Trier. do toho dárky, stromeček, několik druhů salátu, vzpomínky, melancholie, stromeček a naše přeúžasné dcery.

v soutěži o nejlepší dárek by mohla jistě soutěžit Maruščina souprava elektronických bicí, pro které si došla na štědrý večer do atelieru, s hrou Tajemství Bradavic na PS4, kterou dostala Máša od své sestry Jindřišky. Ovšem možnost dopodrobna prolézat a prolétat dějiště milovaných Potterovských příběhů strhla celé ženské osazenstvo naší a přilehlé domácnosti, takže o žádném soutěžení nemůže být řeč.
Bicí bych navíc potřeboval přidělat ke koberci nebo podlaze, alespoň teda šlapky na kopák a hajtku… bez jejich uchycení to prostě zdaleka není tak komfortní, jako s konzolí v ruce prolétat mezi Bradavickými věžemi.

27. jsme vyrazili s děvčaty na náš tradiční Vánoční krevetí večírek. Tentokrát jsme s kamarády, co se scházíme už takových osm, devět let, vypravili do ZOO. Byl jsem k tomu ze začátku dost skeptický, i proto, že jsem měl všechny sociální rezervoáry po týdnu v atelieru a velkých vánocích, úplně vybrakované. Ale nakonec to bylo prima. Slyšeli jsme řvát lva, vyfotil jsem spící Julu u žiraf a nakonec jsme zvládli i krásnou cestu domů pěšky přes setmělou Stromovku. Jula spala v kočáře velkou část cesty a tak jsme si s Maruškou povídali a byl to ten moment klidu a radosti a jasnosti. Moment, kterej bude zastřešovat vzpomínky na tyhle dny a roky. Jak jsme si povídali s tou malou holčičkou, která ještě před chvíli byla miminko jako Jula. A teď najednou vede řeči už trochu jako dospělá. A pořád hodně jako dítě, kterým je.

Do rozdělaný písničky mi zapadl kousek textu:

To byly krásný léta na Letný
když byly děti malý
budeme jednou vzpomínat
na ty dnešní dary

Ještě nevím, kam mně to dovede a snažím se vyhnout tý velký dojemný sladkosti, ke který by takovej kousek moh mířit. a nebo, pokud to začne bejt evientní a jasný, tu velkou dojemnou sladkost vzít a po letech šetření skrz ní dovíst tu písničku ke katarzi.
zároveň v tom vidim jasnou připomínku pro sebe samýho. všechno tohle budeš jednou vnímat jako překrásný léta svýho života. možná stojí za to, přes všechno sociální přehlcení a všechny skutečný i smyšlený náročný momenty týhle vyhrocený doby, zvědomit si to trochu i teď.
když ta léta prožívám.

říkal jsem si, jak jsme se blížili k domovu
mockrát jsem si během následujících dní na tu myšlenku vzpomněl
28. 12. jsme totiž vyrazili na další část Vánočních oslav, na hory k mému bratru Pankáčovi
ale o tom zase, má milá půlnoční čtenářko, příště

Že bude poslední atelierový minikoncert zajímavý jsem tušil už dopředu, když se mi na stejný večer nezávisle nahlásili Václav Dejčmar a Michal Horáček.
Mám jim to říct dopředu, dumal jsem? Aby neměli dojem, až se u nás Nad štolou potkaj, že jsem je tam na stejnej večer pozval schválně, že sbírám celebritní zářezy. A koho pozvat k nim, aby se všichni cejtili tak, jak mi přišlo, že se všichni cejtili na těch předchozích minikoncertech. Neformálně, svobodně, otevřeně.

Nakonec oba pány shodou okolností doplnila fotografka Zara Wildmoons, paní doktorka Bára, co kdysi nepropíchla Marušce na Bulovce ušní bubínek a nasadila jí raději antibiotika, což se ukázalo jako dobrý řešení. A Kuba Chaba. Nikdo nevěděl dopředu kdo jinej dorazí a všichni tak byli zpočátku lehce nesví… ale to je vlastně na těchhle večerech normální. A mně se hrálo a zpívalo moc dobře. Koncert, i když v důsledku pokaždý jinej, se začíná jako forma ustavovat. Některý nástroje a písničky si říkaj o pevný místa. A zároveň se to celé pomaličku rozvíjí a pootáčí.
Moc pěkně se mi hrálo. A jen občas mi došlo, že mne ze skládacího gaučíku z Ikea a ze skládací židličky, obojí tuším od Jindřišky, sleduje pan Horáček, jeden z nejdůležitějších tuzemských textařů a kandidát na prezidenta a pan Dejčmar, podnikatel, investor a filantrop, který například spoluvlastní Dox. Bylo to půvabně bizarní, jako z nějaký historky, akorát se to dělo mně a bylo to těsně před Vánocema.
A byl to výjimečnej a zapamatovatelnej večer.

Díky němu, a díky celýmu tejdnu Předvánoční štoly Nad štolou, dopadla i ekonomická stránka celýho závěru roku pro naši rodinu, dobře. Ještě i tady jednou moc děkuju všem, kdo jste se zastavili, něco si pořídili, nebo přišli jen na chvíli na kafe a popovídání. A taky všem, co mi držíte palce na dálku.

Než jsem se pak v pátek vrátil zpátky, zablokovaly se Máše záda a nám začaly další úplně bláznivé, intenzivní a neustále se proměňující vánoční svátky. Což je ovšem zase další příběh, který se pokusím shrnout někdy příště…

slíbí si a v davu zmizí

dneska jsme se vrátili z tradiční vánoční návštěvy u Markéty. vedle mne vrní Placka o sto šest, děvčata spí taktéž o sto šest, za levým uchem mne ještě trochu pobolívá otlačenina od parádních novejch brejlí, ale už si to sedlo… nebo sedá. Dosedá.
Markéta má shodou okolností na dvorku takovou převozuschopnou saunu a tak jsme si tam včera na střídačku zasaunovali a pak jsme si dali raklet, kterej je taky tradiční, akorát už teda vim, že se nesmim natláskat uplně hned z kraje, nějak jsem si pochutnal snad ještě víc, než tradičně. Možná i tou saunou…
při uspávání dcer jsem usnul, v čočkách, na paměťovym polštáři… stejně, jako noc před tím, na jiné posteli v Markétině domě, jen s malou Maruškou, jsem ležel odsunutý na samým kraji postele, jako z kreslenýho vtipu o obtížích, radostech a strastech otcovství.

Od zítřka do pátku mám v atelieru otevřený dveře asi tak od poledne do sedmi, osmi, zakládám novou tradici: Vánoční štola Nad Štolou…
Zejtra musim v první řadě vytřít, zamést a trochu poklidit stůl a zároveň vymyslet, kam to všechno dám a umístim, aby si návštěvníci mohli prohlížet obrázky a taky ale nějak svobodně dejchat. při tempu, jakym maluju, bych brzo potřeboval zbytek půdy, abych měl ty věci kam instalovat.

Kdysi jsme hráli s Obří broskví v Balbínově poetický hospůdce. předskakovali jsme nějakým starším bluesfolkáčům, kterejch jsem se zeptal, kolik plánujou hrát věcí. Protože se muselo končit v deset a kluci z Lípy se tam táhli dvě hodiny, z toho tu poslední zacpanou Prahou, tak abychom si trochu zahráli… a chlápci mi řekli, že voni žádný „věci“ nehrajou. že voni hrajou písničky. a že kolik jich budou hrát se ještě nerozhodli.

ó, všichni vy dávní píčusové, co jste si mne mazávali na chleba…
ó, i já sám, když jsem se takhle někde píčusil do jiných
bylo nám to třeba?

tak teď řikám i obrazům „věci“

tolik k tématu.

sedět s Mášou v horké tmě maličké sauny bylo jedním z vrcholů posledních dní, minimalistické povídání a syčící kameny…

venku Lucie upíjela noci

kterou jsem pak trávil, jako v kresleném tatínkovském vtipu

prosimtě, to nebylo 11. 11. ale 13. 11., kdy babička zemřela, povídá mi máma do telefonu. tak to vidíte. data. tolik věcí se děje zdánlivě neustále, jaký je přitom datum má čim dál menší důležitost, zdá se. jen kontrolujeme dopředu s Mášou kalendáře, kde kdo tak co v týdnu máme… a za běhu korigujeme a přeplánováváme.
Je podzim, holky maj rýmu. Jsou tedy doma a my se s Mášou střídáme.

dneska jsme telefonovali s Jirkou, kterej je skoro až do vánoc jako dobrovolník na Ukrajině. zněl vesele a pozitivně. já šel zrovna do Atelieru, tak jsme si povídali venku na ulici, tady u nás dokonce na chvilku svítilo slunce. a u nich možná taky.
válka na Ukrajině už trvá 1000 dní a jeden další den. možná dva.

byl jsem taky vytisknout babiččinu fotografii na páteční pohřeb. napřed jsem dlouze upravoval velmi podobnou, nakonec ale zkrátka o trošičku jinou babiččinu fotku. až pak jsem zjistil, že jde o jiný snímek a ten správný nemohl najít… nakonec to všechno ale dopadlo moc dobře a v tiskárně Voala, kterou mi doporučila Máša, mi babičku vytiskli víckrát za jednu cenu, ať si vyberu. Vzal jsem si všechny. Ať nežeru.

Cestou zpátky do Atelieru jsem se stavil v obchodě se zdravou výživou, že si koupím něco dobrého na opožděný úterní oběd. ke svému překvapení jsem nakonec odešel s dvěma houskami malými a necelými deseti deky nekrájeného iberijského špeku.

Kdysi jsem si takhle kupoval špek housky v Gastráku pod náměstím v Český Lípě, za první peníze, co jsem uškudlil z obědů. Cestou na kytaru na Špičák.

Doposlouchal jsem Asijskou ságu od Jamese Clavella a s velkou radostí slupnul i audioknihu Těžké duše od Ivy Hadj Mousy. To mne bavilo ještě o fous víc, než jsem předpokládal. Teď si velmi užívám strašidelný Ignis Fatuus Petry Klabouchový.

Spíme každej s jednou holčičkou, Máša s Julou v ložnici a já s Maruškou v obývákojídelně. Teď tu cvakám do rozsvícenýho kompu, všichni kolem spěj ve tmě. Holky vedle, Mářa konečně přestala chrchlat a taky odfukuje.

Taky to tu zhasnu a půjdu.

opustila tenhle svět 11. 11. 2024 ve 22:30 v České Lípě. Dneska mi to volala maminka. Dlouho jsme čekali, že by se taková věc mohla stát, pak to ale přišlo rychle a definitivně a teď to je.

zítra jedu tak jako tak do Český Lípy, kde budu dopoledne vystupovat jako host na gymnáziu pro studenty, odpoledne pro rodiče a od čtyř bych měl mít v Muzeu ještě komentovanou prohlídku výstavy, kterou v Lípě ještě tejden mám. Nedávno jsem ji instaloval a večer pak hrál v amfiteátru jako host Školy rocku a ani nevím, jestli jsem to sem stihl napsat, nebo ne. Ale to ukáže až budoucnost.