Pořád si představuju, že se to zvolní. A ono se to samosebou časem zvolní. Až bude Jula starší, až bude chodit do školky, až budeme mít dva příjmy a víc za jeden článek, jeden obraz, jedno vystoupení či workshop. Na klidné zahradě našeho domu, za vůně legálího konopí, dozrávajícího pod okny ložnice, jen potůček bublá, jak přitéká do přírodního jezírka, starý moudrý masér si skládá svou ranní výbavičku a já se vracím ze zklidňujícího hájemství meditativní masáže abych strávil celý den v hájemství rodiny
Zrovna jsem pročetl dvacet textů o Praze 7 od žáků šestých, osmých a devátých tříd, které hodnotím ve školní soutěži jako jeden z členů poroty. Minulý týden jsem se byl ve škole na Ortenově náměstí podívat na výtvarnou část, s několika učitelkami a maminkami ze sdružení rodičů jsme vybírali výkresy a plastiky hned v několika věkových kategoriích.
Přišlo mi zajímavý, jak si najednou, vzhledem ke svýmu věku a roli, můžu vykračovat po školách, aniž bych se musel bát, že na mne nějaká učitelka, učitel, školník, nebo uklízečka, z vysoka houkne. Ale jak to stejně pořád napůl očekávám. A taky se to jednou za čas stane.
Když pak jen v ponožkách dostáváš za uši.
V pátek holky odjely na víkend k Matezovi a Vlastíkovi na chalupu, v sobotu jsem ráno sklidil výstavu v NTK a odvezl ji do atelieru, pak naložil sebe, Ondru Mataje a odvezl nás na zkoušku k Obrškovům, odkud jsme přejeli na Všudybud, kde jsme večer odehráli krásnej domácí koncert, návrat marnotratnýho syna zpátky do Bulharska… dokonce se i mý mamince podařilo
1) dokrmit mne výborným řízečkem s bramborovým salátem a ke kávě dortíčkem, na festival jsem se vracel jak Gepard Retardieu s bříškem plným, jak dalamánek
2) vyplýžit se v noci z bytu od spící babičky a užít si koncert… dokonce jsem ji slšel pokřikovat. krása
domů jsem přijel v noci v noci, ráno vstal a vlastně nějak rovnou vyrazil na slavnostní zakončení workshopu V Těle v Akropoli. Bylo to, stejně jako loni, nečekaně parádní, člověk tam jde a trošku se mu nechce, protože chce spát, než se vrátí rodina, sakra, je neděle… ale pak ty čtyři hodiny utečou jak nic, protože tam jsou všichni hypertalentovaný až na půdu a všichni maj za sebou náročný soboty. tejden práce… a všichni se taky po hlavě vrhnou do všech cvičení, co si buď oni nebo ostatní lektoři na slavnostní závěr připravili. bez remcání. bez píčování jak to a ono.
ještě se pak šlo „na pivo“ a smažák, tanečnice a tanečníci doplňovali energetický zdroje a všichni povídali… ale celkem brzo jsem se vytratil domů, za úplně vyždímanými děvčaty, která za sebou měla víkend s matkami a dětmi a soutěž dramatického kroužku…
ve čtvrtek, před tím vším, jsme ve studiu Wombat s Aid Kidem a Danem Svátkem v podstatě předali hudbu k filmu Zápisník alkoholičky v multikanálovém zvuku pro kina. Bylo to úžasný, slyšet vybraný kusy v tomhle speciálním nastavení… a vidět, jak do sebe ty scény, najednou už nabarvený, dočišťený, společně s hudbou zapadaj.
pořád moc nevěřím, že se to stalo. Cestou do studia jsem procházel místama, kam jsem před třiadvaceti lety začal chodit na Ježkárnu, a tak mě to hodně vracelo k myšlenkám na tehdejší zážitky, situace a rozpoložení.
Dlouhá cesta. Bejby.
Ze studia jsem jel do Atelieru, kde jsem se dvěma studentama workshopu pro Akropoli, s Emily a Jakubem, co se k nám přidal později, dokončili jejich část setkávání. a pak jsme společně s Jakubem odfrčeli do Café v Lese, kde jsem předskakoval Tali, která se účastnila loňskýho běhu workshopu.
Na koncert přišel i Jiří Šlupka Svěrák, kterej na Ježkárně učil před těma třidvaceti lety mě a před pár právě Tali. A tak se to celý tak zajímavě uzavíralo a proplejtalo, právě předanej film, Ježkárna, blížící se Všudybud a zkoušky a uzavření workshopu.
A pořád se to proplejtá.
Včera mě fotograf Jan Škop obalil peřím a térem a během pár minut udělal pár snímků a pak jsem se asi půl hodiny snažil smejt temperu a černý potravinářský barvivo a peří a vazelínu… pro umění se nemusí trpět. Ale někdy to chce hodně času ve sprše.
Pak jsem si na Pankráci v Bauhausu koupil dvě plexisklový desky 50×50, co o nich už dlouho mluvim. A vložil mezi ně igelit, co se na něj skvěle obtiskly barvy, co jsem přetiskoval na plátno… a vyrobil jsem tak už asi půl roku vymyšlenej průhlednej obraz na hrad Krakovec, kde hrajeme v sobotu. Jedeme tam z Brna, kde hrajeme na Obr festu v Obřanech.
A teď už pomalu končim, musim dodělat hudbu k audioknize 6 dní. A od tří je dneska to vyhlášení dětský umělecký soutěže, v jehož porotě jsem čestným hostem jako praktikující umělec.
Je to mazec.
Moc psát nestíhám.
Ale žiju to tuze rád.