Neuvěřitelně
Poprvý jsem Karlovarskej filmovej festival navštívil někdy v létě roku 1997, kdy mě vyhodili z Famu a vzali na Ježkárnu. Racoval jsem s Ringem a Martinem Duškem a Hankou Malaníkovou v redakci Festivalovýho deníku. Byl jsem zamilovanej do několika děvčat najednou a byl jsem z toho celej rozbitej. Chodili jsme na všechny večírky. Poblil jsem si svůj hodobožovej roláček na koktejlový party u Thermalu.
A napsal prvních pár povídek. A dohrál Half Life.
Tentokrát jsem na festival vyrazil s delegací k filmu Zápisník alkoholičky. Nebo vyrazil s delegací. Vyrazil jsem tam sám, jelikož jsem měl na tiskové konferenci zahrát dvě, tři písničky a nazvučit bylo potřeba už ve 12, i když tiskovka byla až od 16:30. Takže jsem dopoledne v sobotu vyjel naší rozpustile odrbanou, leč čistou a voňavou Jeřabinou, na Karlovy Vary.
Kolik kokůtků našich silnic člověk za tu hodinku a půl potká, to jsem vrtěl hlavou, až mi vrzaly obratle. Tiskovka byla naplánovaná do Mattoni Life Baru u zřídla, takže v samym srdci festivalu. Když jsem tam těma karlovarskejma příkrejma serpetninama jel nahoru a dolu kolem celýho centra, připadal jsem si jako ve filmu Wese Andersona. Nevim proč.
Auto jsem nechal na zázaku stání na blikačkách a odnesl věci na místo, že sjedu zase přeparkovat a vrátim se na zvučení. Ale bylo potřeba nazvučit hned a tak jsem nazvučil hned, pak běžel zaklidit futrály, aby pohledově neničily luxusní interier… a pak jsem zase utíkal k Jeřabině na blikačkách na jediný volný silničce v centru Karlovejch Varů. Blikala, čekala, naskočil jsem a zpocenej a uřícenej se zase jako od Wese Andersona vydal zpátky na parkování a pak konečně zastavil a hodil si přes rameno svoji tašku, svý evakuační zavazadlo… a šel. vklouznul jsem parkem hned k hotelu Thermal, udělal si povinný foto, slíbil si, že děvčatům musim koupit lázeňský oplatky a pak se srdnatě prodíral davy lidí, který se pomalu propasírovávali hutným vlhkým vzduchem
Když jsem se dostal zpátky na místo tiskovky, už tam probíhal „normální raut“, jak řikali páni u dveří. Kam jsem neměl přístup. A tak jsem si, pořád ještě celej přehřátej a bezprizorní našel místo pod kostelem přímo nad zřídlem, pod stromem na kovovejch městskejch židličkách připoutanejch řetězem ke kovovýmu stolku, tak jsem si tam sed s jednim kafem ledovym a druhym normálním… a seděl jsem v tom stínu do tří, než mě objevila Markétka Monsportovic a pozvala na sraz s leta neviděným Michalem Pařízkem a pak i do prostoru Krajina, kde jsem si jen stih dát dortík a kafe a už byl čas na tiskovku.
Nikdy jsem nic takovýho nezažil. Totální hic, mega naplněnej stan celebritama, který jsem neznal, zpovídanejma jinejma celebritama, který jsem taky neznal. A do toho výprava od filmu, všichni trochu nervozní a velmi zpocení, Dana brala záda a nějaká slečna neustále nutila hostesky doplňovat lahve Mattoni na stolek před výpravu, protože „nic teď neni důležitější, než aby tady stály narovnaný ty Mattonky, odne sten otvírák, ať mi to nepijou,“ načež vždycky někdo přines otvírák a my to pili.
Krátce jsem se stačil pozdravit s nesmírně sympatickou a podle toho krátkýho setkání i s velmi hluboce zajímavou autorkou Zápisníku alkoholičky, Míšou Duffkovou. Podle toho, jak stála narovnaná a vzpřímená, jsem si říkal, že to pro ni v takovým množství lidí musí bejt taky náročný. A přemejšlel, jestli je mi tak sympatická i tím, že máme nějakou sdílenou temnou zkušenost. Za kterou je běžný se stydět a nemluvit o ní. A že oba o týhle třináctý komnatě mluvíme. A i když se pořád hodně stydím za spoustu věcí, který jsem dělal a říkal a zažíval opilej, přijde mi důležitý a úlevný o tom mluvit. A to jsme si v krátkosti stihli říct. Zatímco jsme odpíjeli teplající Mattoni. Kterou hosteska neustále doplňovala.
A pak přišla Tereza Ramba a začal totální Hell.
Co následovalo jsem viděl akorát ve filmu. Dobře dvacet fotografů a kameramanů se přes sebe natlačilo do několikapatrovýho půlkruhu a zuřivě fotografovali a natáčeli a Tereza se vítala s ostatníma, s Danem, s panem Hanušem a Oskarem Hesem a spolu jsme se ještě neviděli a jak na mě koukla, rychle stihla udělat srdíčko z rukou, jakože se jí tuze líbí ta hudba, to bylo v tu chvíli jasný, stih jsem se akorát lehce uklonit a Dan na mě kejv a já začal hrát Svatební písničku a celý to začalo.
Skladbu jsem nakonec zahrál jen jednu, zájem o fotky, natáčení a rozhovory byl enormní. měl jsem za to, že to je běžný, ale ukázalo se, že na tohle nebyl připravenej a neni zvyklej nikdo.
Během tiskovky byly představený dva videoklipy, který Dan k filmu natočil. Jeden pro Kateřinu Marii Tichou a jeden pro písničku Hejna, která vznikla při psaní filmový hudby.
Tady je ten můj.
https://www.youtube.com/watch?v=1rVhZOxm-iY
Novináři a fotografové, stejně jako návštěvníci, kteří na začátku hodně hlučeli, ztichli ve chvíli, kdy je o to Tereza hned na začátku požádala. A vydrželi celou půlhodinovou tiskovku. To bylo poprvý, co jsem toho dne viděl, co s lidma přítomnost skutečný festivalový hvězdy dělá. Protože tou Tereza Ramba letos ve Varech bezesporu je a byla. A zažil jsem to ten den ještě mockrát. Ať už to byla náhle uvolněná rezervace v nacpaný hospodě, vstup na nejstřeženější večírek toho dne ve Varech, nebo několik papparazzi fotografů, kteří naši partu fotili ve čtyři ráno, když jsme se vraceli z Bokovky do hotelů. Koneckonců stejně jako to, že hned po tiskovce se kolem ní shlukli novináři a vedla jeden rozhovor za druhým, než nás všechny z Mattoni Life Baru vymetli, protože tam měli co? Protože tam měli další raut.
Při společným obědě na místech zázrakem vykouzlených v obsazený restauraci jsem seděl právě proti manželům Tereze a Matyášovi. A mohli jsme si teda potykat a složit komplimenty. Ukázalo se, že se vlastně potkáváme hodně dlouhou…
Já jsem fanynka Obří broskve, jak na vás chodilo pět lidí, já jsem tehdy byla ta pátá, zmiňovala například nad smažákem. Do toho se každou chvíli přese mne někdo naklonil, jestli by se mu Tereza podepsala. A všichni překvapeně rozebírali neuvěřitelně živelnou tiskovku. Oproti osamělýmu dopoledni a první části dne jsem byl najednou v jedný nejvíc hype partiček v Karlových Varech. a když se mne Dan a Tereza a Robin Suchánek ptali, jestli přeci jenom nechci zůstat přes noc, rozhodl jsem se, že jo. a jsem moc rád.
dostal jsem se skutečně jako zázrakem na party, kde zpíval skutečnej Bryan Adams. poslouchal jsem ho z chillout placu a pil u toho vychlazenou limonádu a pojídal miniburgříky a makrolaskonky, až mi z toho bylo trochu blbě. a poslouchal, jak ten charismatickej chraplák sází jeden hit za druhým.
vybavilo se mi, jak mi tehdy při sledování videoklipu z Krále zbojníků Robina Hooda došlo, že takhle se točej klipy k filmovejm písničkám. Že si někde v lese dotočíš chrapláka s kytarou a pak do toho nastřiháš nejlepší kousky filmu a máš super video, jak malinu. Tehdá jsem se zasníval, že to musí bejt super a jak by bylo skvělý, kdybychom s naší kapelou taky jednou natočili takovej klip k filmu. No a od včerejška ho mám. povidám pak Danovi.
To je znamení, povidá Dan.
Od půlnoci skoro do čtyř jsme seděli s celou partou, neustále se rozšiřující a hubnoucí o nově příchozí a gratulanty, hlavní hvězda měla k tomu všemu ještě narozeniny, ve vinárně Bokovka. Bylo fascinující sledovat všechny ty známé tváře zrůzněné festivalovou horečkou, dychtivé, radostné a euforické.
Pak už se i v Bokovce končilo tak radikálně, že jsme šli, cestou nás následovali papparazi a já si řikal, no tohle mi nikdo neuvěří. a oceňoval jsem, jak jsem si před pár hodinama připadal jak nějakej bezvýznamnej nádeník kulturního života ztracenej ve velkym a nafoukanym městě… a teď mi Robin Suchánek ukazuje bradou, kde že se ten chlap schovává… slyšíš to cvakání?
A pak už bylo tuze pozdě a já šel do půjčeného filmařského bytu a spát, jako když mne do vody hodí. Byl to výživnej den plnej ambivalentních a cizokrajných chutí a vůní a pocitů. Tuhle ždibec Bryana Adamse, támhle trochu toho baťůžkářskýho života on your own. Spousta velkejch slov a dotazů na tělo během tiskovky. I nečekaně upřímný a niterný věci, který jsme si v těch pár okamžicích zachycenejch v letu, stihli říct s lidma, s nimiž jsem se před pár dny ještě nikdy neviděl.
už hodinku jsem plánoval spát. ale tohle jsem si ještě tuze přál zaznamenat, dokud se mi ten mix praštěnosti, odvahy a filmovýho festivalu uplně nevypařil z hlavy.