Máše vydržela zablokovaná záda až víceméně do konce roku. Díky tomu velkou část svátků proležela a proskučela bolestí, dokonce jsme 25. vyrazili na Bulovku.
Stihl jsem se jen důkladně zlít v taxíku kávou, kterou nám s láskou nachystala Jindřiška, abychom, stova jsem potajmu dosušil kapesníčky a rezervní plenou, co jsem náhodou zrovna měl v kapse kabátu, většinu rozlitého nápoje, vystoupili před totálně přeplněnou pohotovostí… a už jsme zase volali taxíka zpátky. Protože vzhledem k nefunkčnímu stroji na vydávání pořadových čísel, bychom tam byli čekali až do večera. Což při Mášině bolesti zkrátka nebylo možné.
Pochopitelně přijel ten samý taxík, co jsem mu před chvilkou horečně cídil plínou gumové podlážky. Očividně jsem odvědl dobrou práci. Pan řidič si ničeho nevšiml a já se nepřiznal.
Což mne teda tížilo ještě pár dní. Ovšem v tu chvíli jsem se cejtil sám tak na hraně se silama a nějakou příčetností, že jsem se rozhodl, nechat si tu mikrokatastrofu pro sebe.
Vánoce jsou pro mne obvykle náročný. Už jen vším tím napětím, který provází podzim a potřeba, dát do Vánoc v průběhu kratičkého prosince do kupy co nejvíc peněz na dárky, na stávající a příští měsíc, na cestu k bráchovi Jendovi a pobyt na horách a tak dále… a pak, ve chvíli, kdy bych po celým roce potřeboval padnout do huňatých koží před zapálený krb a sledovat, jak se žena s dětmi vesele koulují na zahradě s výhledem do krásné zimní přírody…
přijdou svátky a kapří kádě a stres a všichni se snaží všechno stihnout a koledy do toho…
i letos u nás byla Mášina rodina a i když byla celá dvoudenní akce výrazně mírnější, vzhledem právě k Mášinu bolestivýmu hexenšůsu, než v předchozích letech, pořád je to úplně bláznivá oslava rodinnýho života… trochu Kusturica, trochu Trier. do toho dárky, stromeček, několik druhů salátu, vzpomínky, melancholie, stromeček a naše přeúžasné dcery.
v soutěži o nejlepší dárek by mohla jistě soutěžit Maruščina souprava elektronických bicí, pro které si došla na štědrý večer do atelieru, s hrou Tajemství Bradavic na PS4, kterou dostala Máša od své sestry Jindřišky. Ovšem možnost dopodrobna prolézat a prolétat dějiště milovaných Potterovských příběhů strhla celé ženské osazenstvo naší a přilehlé domácnosti, takže o žádném soutěžení nemůže být řeč.
Bicí bych navíc potřeboval přidělat ke koberci nebo podlaze, alespoň teda šlapky na kopák a hajtku… bez jejich uchycení to prostě zdaleka není tak komfortní, jako s konzolí v ruce prolétat mezi Bradavickými věžemi.
27. jsme vyrazili s děvčaty na náš tradiční Vánoční krevetí večírek. Tentokrát jsme s kamarády, co se scházíme už takových osm, devět let, vypravili do ZOO. Byl jsem k tomu ze začátku dost skeptický, i proto, že jsem měl všechny sociální rezervoáry po týdnu v atelieru a velkých vánocích, úplně vybrakované. Ale nakonec to bylo prima. Slyšeli jsme řvát lva, vyfotil jsem spící Julu u žiraf a nakonec jsme zvládli i krásnou cestu domů pěšky přes setmělou Stromovku. Jula spala v kočáře velkou část cesty a tak jsme si s Maruškou povídali a byl to ten moment klidu a radosti a jasnosti. Moment, kterej bude zastřešovat vzpomínky na tyhle dny a roky. Jak jsme si povídali s tou malou holčičkou, která ještě před chvíli byla miminko jako Jula. A teď najednou vede řeči už trochu jako dospělá. A pořád hodně jako dítě, kterým je.
Do rozdělaný písničky mi zapadl kousek textu:
To byly krásný léta na Letný
když byly děti malý
budeme jednou vzpomínat
na ty dnešní dary
Ještě nevím, kam mně to dovede a snažím se vyhnout tý velký dojemný sladkosti, ke který by takovej kousek moh mířit. a nebo, pokud to začne bejt evientní a jasný, tu velkou dojemnou sladkost vzít a po letech šetření skrz ní dovíst tu písničku ke katarzi.
zároveň v tom vidim jasnou připomínku pro sebe samýho. všechno tohle budeš jednou vnímat jako překrásný léta svýho života. možná stojí za to, přes všechno sociální přehlcení a všechny skutečný i smyšlený náročný momenty týhle vyhrocený doby, zvědomit si to trochu i teď.
když ta léta prožívám.
říkal jsem si, jak jsme se blížili k domovu
mockrát jsem si během následujících dní na tu myšlenku vzpomněl
28. 12. jsme totiž vyrazili na další část Vánočních oslav, na hory k mému bratru Pankáčovi
ale o tom zase, má milá půlnoční čtenářko, příště