zase to letí, únor utekl jako voda, březen jak by smet.
než se ponořím v nějakým dalším postu do psaní o hudbě, ještě bych chtěl zmínit důležitej a s odstupem času čím dál důležitější víkend Workshopu maitri dýchání.
tenhle rok máme tři setkání, v tom příštím nás čekají další tři. kromě nich ale velké množství asistencí, vlastních zkušeností s různými druhy prací, spousta čtení a studia. měl jsem z toho dopředu docela vítr.
ale hned ten první víkend v půlce února byl překrásnej. po několika letech jsem zažil Maitri dýchání ve větší skupině. poprvé ve skupině studentů tohohle prastarýho a zároveň relativně novýho způsobu práce ve změněným stavu vědomí.
znovu jsem si prožil, jaký to je, bez velkýho očekávání, když jen tak ležím a dejchám a nic se neděje. a já se smiřuju s tím, že se ani nic nemusí dít, že to je takhle vlastně v pohodě. a pak se něco stane. a pak je to všechno dohromady a já se vznáším nad matrací, několik párů rukou mne podpírá a já napřed křičím a pak se začnu zhluboka smát, hlasitým, hrdopyšným smíchem, chechtám v odpověď všem svejm nejistotám a strachům. jako když se Leonidas v animáku 300 vysměje tisícihlavý Perský armádě… nebo tak nějak…
a pak mne ty ruce, když ten moment vítězný hrdosti pomalu odplyne s další vlnou, zase položej zpátky na tu prodejchanou matraci…
a já ležim a řikám si… panečku. a ty nový klapky na oči jsou vážně super, krásně těsněj. a poslouchám, jak se hudba pomaličku láme do třetí, klidný, vyplouvací části…
a pak se mne ještě dotkne laskavá ruka. a vedle mne sedí dvě ženy, děvčata, holky… spolužačka a lektorka… a jen se mne s veškerou péčí, něhou a pozorností, dotýkají na hrudi, na tvářích, na čele… ruce se mi automaticky uvolní, sevřený dlaně otevřou… a po chvíli mi v jedný z nich na chvilku jemně spočine něco měkkýho, chladivýho, lehoučkýho… květ bílý růže, která v misce s vodou leží na oltáři…
květ, kterej jemně držím v otevřený dlani, než přijde ten správnej moment a já ho vrátím zase zpátky na vodní hladinu.
matrace jsou jako loďky shromážděný kolem bachratý, bohatě osvícený galeony. a všichni ti cestovatelé se na těch svých loďkách pomalu houpají na zlatě opaleskující hladině. někdo maluje mandalu, někdo odpočívá, někdo tichoulince popotahuje. někdo je pod spacákem a ve tmě klapek tuze šťastnej a vděčnej. na okamžik smířenej s vlastní nedokonalostí, s nedohlédnutelností světa, z neuhasitelný touhy držet a chránit všechno krásný a vzácný, co v našich životech máme, co v tom svým životě mám. a že to nejkrásnější a nejvzácnější mám nejvíc před očima.
nezapomeň si všímat, Jakube, říkám si
nezapomeň si všímat