Jakub König

Áááááá dneska jdu na vypsanou fixu. Teď je poslouchám a strašně ale no kdyby ste mě viděli, jak já se těšim. Musim si z domova vzít akorát drobný, aby mi při skákání nevypadla peněženka… takle mi vypadaj jenom ty drobný. Textově je to nepřenositelný asi, žejo. Škoda. Bych vlastně nechtěl sedět v práci, ale někde úplně jinde. Užil bych si tu radost. Teď třeba hraje Minehava. To bych asi skákal a kejval hlavou do rytmu a tak legračně bych cukal rukama, což dělám většinou, pak přijdu a řeknu, že jsem si skvěle zatancoval a že bych si dal pivo. Takhle akorát kejvu hlavou.
No vlastně se celej kejvám až se židle pode mnou tak jako posunuje sem tam na stranu a zpátky. Teď dohrála. Minehava. A než to člověk napíše, už začíná další. Čekám až tě potkám. A ty děláš to samý.
Můj kolega potápěč si srovnal všechny CDčka na takový velký křeslo. Má jich asi stovku různejch s růnejma programama a hlavně asi tisíc z nich je s věcma k novellu. No a já se před chvilkou vydal hledat lepící pásku(teď už vim že neúspěšně) a jak jsem se tak pohyboval po kancelářce, začal jsem tak trochu skákat, máchat rukama, uklozl jsem po banánový slupce a vrazil do křesla s cédéčkama, ty se rozlítly po celý místnosti…no masakr. V tu chvíli vchází kolega potapěč, ploutve na nohou, šnorchl v ústech, brýle frajersky nakřivo.

Vyměnim pár teplých bílých rukavic rád
Od tety Lindy, za bílou krysu.
Sebedestruktivní program, jo někdy je fajn
Někdy zas jedu
Krasojízdu
Nahoru do hvězdárny běžel
A halucinoval
Vůbec se nedíval
Ani se neotáčel

Tak to tady sami vidíte. Jinak žampióny s bramborem se docela povedly a strašně jsme se tři lidi přežrali.

Přiznávám…dneska je divnej den.
Ale co…nějak se s tim musíme vypořádat všichni, žejo. A kdyby jednou za čas nebyl den trochu divnější,(áááá tyhle argumenty miluju) vůbec bychom si neuvědomili, jak skvělý jsou ty skvělý dny. Dneska je šedivo. Vzduch už není jako žlutavá kapalina rozprostřená nad poli. Dneska je normálně kosa, poprchává, v místnosti kde sedím je tma a do ní svítí jenom monitor, u kterýho sedim.
Ranní vstávání dneska docela vyšlo. Tendence zavřít ještě na chvilku oči tu sice byla, ale za chvilku jsem je zas otevřel. Využil jsem toho, že ta tendence byla nějaká slabá. Pak jsem dorazil do práce a už od rána lítal po škole. Já vim. Tohle je skutečná náplň mý práce. Ale nic se mi nedařilo a vždycky, když jsem se z neúspěšný mise vrátil, zazvonil telefon, a já vyrazil na misi další. Žůžo.
Cokoli záleželo na troše šikovnosti, cokoli bylo jen trošku nahnutý…spadlo. Koupil jsem domů zajíčka (bbb vajíčka normálně) a jedno bylo prasklý. No co byste na to v takovej den řekli. Všichni v obchodě se dohadovali, někdo platil dobnejma a za mnou se ozvalo…blblbl to mám nejradši, lidi co rozbijou prasátko…houstlo to tam takovejma různejma poznámkama od různejch lidí.
No RADOST.

RADOST KURVA RADOST.

Zase… on the other hand… neni to tak zlý. Pomaličku připravujeme kapelový soustředění, abychom mohli nahrávat desku, zatím se to docela daří zorganizovat (což je pro mne samotnýho překvapení) i když dílčí problémy se tu objevují a nejvíc mě samosebou prudí, když to jsou problémy pramenící z nějakýho nezájmu nebo lenosti zainteresovaných lidí. No…moh bych prudit až na půdo, ale kdo to…zrovna dneska…nedělá. Žejo. Otravovat ještě stratosféru takovýma píčovinama, jako jsou prudy. Jestli čte nějaké děvče, onmlouvám se za použité výrazy, ale zase při psaní dnešního deníku nebylo zabitý žádný zvíře, ani moucha nic. Dával jsem si pozor.
Pohov.
Dál je ve čtvrtek ve futuru má milá Vypsaná fixa a tam se teda strašně těším, doufám, že to vyjde. Kapely jako jsou ino (oni) mi dodávají odvahu kýchat.
Mám strašnou chuť jít dneska na pivo. Ale strašnou. To se mi dlouho nestalo takovýhle nutkání po ožrání si držky alespoň decentním. Když mi kámoš psal, že má kocovinu, skoro jsem mu záviděl. Jenže není moc s kým a taky je to fort dilemma… nechat doma chorou družku a jít se veselit s kamarády… to zas musí každý děvče uznat, to neni moc šlechetný.
Jaroušek Šlechta, můj učitel na gymplu, byl vobrovská třímetráková zarostlá bytost, která mě děsila celou dobu mýho studia.
Úhuhů huů já jsem teda dneska pozitivně naladěnej…no …teď je to fakt v pohodě. Nacvakat tolik písmenek a ještě si prohlížet odkazy a tak…to člověku zvedne náladu. Du se někam mrknout na nějaký vtipy. báj.

Celej víkend jsem strávil doma v Nuslích. Zuzka je nemocná a tak jsem jí vařil čaje, jídla, koukali jsme spolu na filmy a hráli scrabble. Totálně proflákaný a prolenošený víkend. Až teď mi dochází, jak jsou ostatní víkendy hektický. Dycky jsem si myslel, že nic nedělám. Ne že bych toho o víkendech jinak tolik dělal…ale stejně je toho dost.
Představa, že, jako někteří moji přátelé, musím bourat kůlnu, hrabat listí a pálit ho a koukat, jak se na pole vedle mýho domku slítávaj vrány…? No, nic moc.
Ostrej chladnej vzduch. Brzo přijde zima. Když se rozhlídnu kolem sebe, pole, chalupa i napůl už zbořená kůlna vypadaj, jako bychom byli hluboko pod čirou, ale mírně žlutozelenou řekou. Podzim.
Už blíží se podzim, zatím to tají
Zatím se bojí vystrčit drápky
Skleněný ticho, v barevnejch polích
A na poli vrány………….a na poli vrány
Už blíží se podzim a já na psa volám ať vrátí se domů, ať vrátí se zpátky
A on svým štěkáním
Na kusy rozbíjí
To skleněný ticho…..
V těch barevnejch polích
Písnička co si můžeš furt dokolečka zpívat, když hrabeš listí. Písnička, která určuje celej rytmus, určuje rychlost tvýho dechu, tlukot tvýho srdce. Krátký poryvy větru kolem. Taky hejbá proudem tý vody všude. Někdo sem míří. Někdo sem přichází. od města.

Včera zvečera jsem obdržel špatnou zprávu. Nějakej vychytralej warezák si z mýho compu udělal přepravní sklad a tak jsem měl slušně kontrolovanej počítač a ještě navíc obrovksej transfer. Důsledek této informace je víceméně jasný. Záloha nejnutnějších dat a okamžitá reinstalace. Výborně. Seděl jsem zarmoucený tou zprávou v oblacích cigaretovýho dýmu a na okna bušil podzimní déšť.
Nenávidim to. Vim, můžete říct, že se vlastně nic neděje, ale mě je, jako bych musel topit koťata. Jako bych musel zastřelit svýho psa, nebo byl nucenej nechat Johna v bahně vietnamský džungle. Když se osobnost mýho kompu hroutila a rozsypávala pod náporem fragmentace disku, musel jsem vyběhnout ven, nechtěl jsem, aby někdo viděl jak pláču. A už jsem se nedokázal vrátit. Celou noc jsem prochodil ulicema prahy, kouřil jednu startku bez filtru za druhou. Až někdy kolem pátý ráno, jsem zabočil k zaplivanýmu nonstopu, kousek nad nuselským mostem.
Ospalá servírka se ani neptala, jestli si něco dám, za chvilku mi přinesla pivo s povadlou pěnou, utřela si hřbetem levý ruky nos a trošku rozmázla zbytek rtěnky, co jí po noční šichtě zbyl.
„Ženksá?“
„Cože?“ Zvedl jsem oči od poškrábaný stolní desky.
„Ženská?“ zeptala se znova. A bez vyzvání si ke mně přisedla. Vytáhla mi z krabičky startku a zapálila si.
Vyfoukla kouř. Uvědomil jsem si, že jí může být sotva pětadvacet, ale ten pohled, co měla v očích byl starší. Mnohem starší.
Usrkl jsem piva… a všechno jí to vyklopil. O tom zkurveným warezákovi, o koťatech, o mým starým dobrým Ziggym a o Johnovi, od kterýho mě tehdy oddělila stále hustší záclona toho šedivýho, studenýho deště. A jak jsem stál ve dveřích a jak se mi ztratil za stromama, a pak už jen moře zelenejch vrcholků pod náma. O tom, jak mě to dodnes budí, jak cejtim na krku ten déšť a na zátylku jeho pohled.
Podívala se za mne.
Mimoděk jsem se otočil, ale nikdo tam nebyl.
Položila mi ruku na moji a povídá:
„Víš, canny. Žiješ jenom jeden život. Nenech si ho zkazit minulostí. To je pryč. Teď je tu jenom přítomnost. Jenom tenhle zaplivanej nonstop, jenom tohle zvětralý pivo. Snaž se k tomu přistupovat pozitivně. Když něco končí… začne něco jinýho. Kdybys tehdy neutopil to kotě, nedostal bys nikdy psa. Kdybys ho nezastřelil, nedokázal bys odejít do vietnamu. A kdybys tam tehdy Johna nenechal, byl by tam nechal on tebe.“
Zase mi vzala startku.
„Všechno co se ti kdy stalo, je pro tebe dobrý. Formuje tě to. Víš?
Skončila stejně jak začala. Pak se zvedla a odešla k pultu.
Uvědomil jsem si, že vlastně měla pravdu. Když něco končí….začne něco jinýho.
Nechal jsem na stole peníze a vypad ven. Přestalo pršet. Rozednívalo se.
Když něco končí, začíná něco jinýho, znělo mi v hlavě.
Ve chvíli, kdy jsem dorazil do práce, vyšlo slunce. Začal nový den.
Popad jsem instalační cédéčka a začal. Pod rukama mi rostla nová, čistá, nezavirovaná osobnost. Jak slunce stoupalo, systém se stával stabilnější, a teď, kdy se snáší večer, už jsme tady s Johnem docela kamarádi.
To je můj příběh.

Po návratu ze včerejšího koncertu s dnesjazzem v liberci jsem ještě trochu mrtvola.
Ale zase to byla skvělá akce. Veselá cesta tam, parádní pobyt na místě uzavřený hromadnou večeří (obložený mísy, utopence, tláča, pivo), a lehce vyčerpávající, přesto velmi dobrodružnou cestu zpátky. Těsně před tím, než jsme v Kralupech vysazovali Igora (jen se pěkně podívejte na dnesjazzácký stránky, abyste viděli na co hraje (napovím – na stejnej nástroj hrál Felix Slováček)) nás stopnul úúúplně, ale úúúplně vožralej vojáček, my jsme ho převezli asi sto metrů, Igor vystoupil, voják se taky vypotácel, poděkoval a zmizel. No tak tak. Jezdit s dnesjazzem je skvělý. Doporučil bych, nebejt jich už teď jak psů.
Včera jsem narazil na výborný děčínský servérek FUNDEKAV3, kam jsem se hbitě zaregistroval a dnes jsem tam objevil vtip.

Prijde MatFyzak do fotolabu:
Potreboval bych vyvolat fotky.
9 x 13?
117. Proc?

Jedním z mých nejoblíbenějších jídel je, dámy prominou, sýr romadůr.
Domnívám se, že není třeba vysvětlovat či zbytečně přebujele popisovat tento delikátní potravinářský produkt. Trošku škoda, že tak strašně smrdí, což mu (a často i mě) dělá špatné jméno. A to, podle mne, není v pořádku. Domnívám se, že soudný člověk by měl překonat svoje předsudky a své čichové buňky trošku otužit a ochutnat. Sýr jemně poprášený sladkou paprikou, případně potřený feferonovou pastou se může podávat k vínu, jako jednohubky v té nejvybranější společnosti. Měl by být k dostání v každé kvalitní restauraci a doporučovaný lékaři a stomatology, potažmo bloggery po celé republice. Co republice. Po celém světě.

Výlet do Děčína proběhl skvěle. V sobotu ráno jsem snídal rohlík s máslem a zapíjel to kávou s mlékem, rozhodnutý, že už nikam nejedu. V tom mi zazvonil telefon a Franta mě pomocí několika slov povzbudil a vyhecoval k činnosti. Přivedl mě do takového zvláštního transu, z kterého jsem se probral až v Žandově, když mě už druhou hodinu nikdo nezastavil, ať jsem stopoval, jak jsem stopoval. Nakonec jsem do děčína dorazil vlakem a hurá do přírody. Františkova chata Arizóna je zajímavá sama o sobě, společnost byla vynikající, no vůbec jsme si to pěkně užili. Ráno pro mne přifrčel Vojta Holub a jelo se dom. No, to je tak v kostce všechno, co prozradím, samosebou jsou tu ještě nějaké další věci, jako to s těma německejma dominama, ale do toho vám, dámy prominou, nic není.

Včera na vernisáži obrazů elišky pokorný to bylo skvělý. Maluje velký plátna s takovýma alegorickýma podobenstvíma… ještě to v galerii a baru Obratník visí, stavte se tam, je to v ulici pana Plachty, na andělu… doporučuju. Večer jsem uklouzl ve sprše a narazil jsem si jak holenní kost, tak jsem si roztrhl své druhé nejoblíbenější kalhoty. Pravidelný čtenář jistě ocení, jaká smůla se mi lepí na paty. Na kalhoty.
Jsem ospalý.

Susan včera odfrčela do Českých Budějovic do školy a dneska se už pilně věnuje studiu.
Až se jí bojim zavolat, abych ji nevyrušil třeba u tabule, žejo, to by byl trapas, první den ve škole. Zkusim to večer.

Včera se ještě stalo několik pamětihodností… předně jsem si na zadku strááááášně rotrhl svoje nejoblíbenější oranžový kalhoty, který, jak se obávám, tímto ručník končí. Peklo. Takovejch kapes měly. Moje babička je neměla ráda, přesto je srdnatě zašívala, moje maminka je neměla ráda, stejně je dojata mou čistou nákloností k nim, prala. A teď je konec. To že jsem celej den běhal doslova s holou prdelí po městě mě ani tak netrápí. Jako spíš ta KRUTÁ jistota, že jeden z posledních talismanů mého dětství nenávratně odchází.
Ovšem, nehroutím se. Naokap. Rozhodl jsem se, že vyhledám nějakou šikovnou švadlenu, trosky jí předložím a poprosím: prosím.
Večer jsme měli s pirem pracovat na kapelovém CDromu, který už nějaký čas docela potřebuje aktualizaci. Čekal jsem na něj já, Jirka Chudoba, pak ještě Zuzka Malároic a dvě lahve vína. Dočkal jsem se jen já a jirka. Pir se přihrnul domů někdy v jednu nebo v půl, nevim. Každopádně se netvářil, že by se mu chtělo pouštět se do programování, ulehl a usnul. Ještě mi kladl na srdce, abych nevypínal věž a sfoukl svíčku aby neuhořel, což jsem učinil.
Od Zuzky M. jsem dostal tričko. Moje první tričko s kennym ze southparku. Jelikož jsme jmenovci, nabízí se to. Navíc to tričko je pěkný. Dneska si ho vemu do švejka, jestli tam půjdu. Až se budu kácet pod stůl, určitě někdo poznamená: Zabili cannyho. Parchanti.
Ještě se rozhoduju, jestli v sobotu pojedu na papírový výlet do Děčína za mým kamarádem Františkem Řezníčkem, což je výborný řízek. Láká mě to. Mám rád ty děčínský ufony. Průzkum cizích planet byl můj dětský sen. Když jsem to ve třetí třídě pantomimicky předváděl, řekla mi souška, že vzpěrač není žádný pořádný zaměstnání. Už tehdy nepochopen. Nojono.
P.S. Hledám nějakou šikovnou švadlenu. Hezký víkend.

Kdyby každej den začínal snídaní s panem ff a zuzankou malárovou, bylo by to skvělý.
Škoda že zuza pracuje od rána a nemohla se k nám připojit. Líbilo by se jí to stejně jako nám.
Sraz byl v devět u rohlíků v Albertu.
Koupili jsme prosím šest rohlíků, sýry, koláček, ty…jaxe…kobližky…no spíš koblížky a zelený čaj, u automatu pak kávu a dobrou hodinku jsme před školou snídali a debužírovali. No nádhera. Pane ff, až sem zase zavítáte, jen co se vrátíte ze šňůry, díky. Jo a vypadáte skvěle.
Mám dny dostávání. Včera jsem dostal CDčko broskve v lípě a docela mě to dostalo, jirka mašek to krásně nahrál, parádní zvuk… potěšení. A dneska od ffa CD z Rubínu, což je takovej milej klub v Austrálii. Vynikající.
Vlastně mám dobrej den už od večera. Jakkoli jsme se susan pomejšleli na klindej večer ve dvou, nakonec to spontánně vykrystalizovalo v párty u PiRa, který se účastnil jak Jiří Chudoba, tak Václav Semerád, jak Zuzana Ouředníková tak Zuzana Malárová, jak PiR tak já se Susan.. tyjo ty velký písmena to je velká loď. Debatovali jsme, pili víno, fotili, poslouchali kapely…no žůžo (žůžo?). Domů jsem po schodech vyrazil někdy k jedné a ve tři už jsem spokojeně chrupkal.
Dneska když se snažim napsat něco pravdivýho, vždycky se neudržim a napíšu nějakou pitomost.

Ach ty víkendy…
Šestý a sedmý den bůh trošku zakalil, jelikož měl radost, že se mu to stvoření tak pěkně vede. V pondělí mu bylo trochu blbě, ale jako nejmocnější bytost to nechtěl na sobě nechat znát a tak blinkal do křoví, jenom když se nikdo nedíval. Anděl s plamenným mečem si mnul čelo na kterém mu vyrašily takový malý bílý pupínky. Z jeho pórů vyrážel střídavě studený a horký pot, který byl cítit po česneku a vodce. Anděl netečně sledoval, jak pod jeho mečem hnědne a doutná pár dní starý anglický trávník a snažil se, vzpomenout si, proč jenom tou strašlivou zbraní včera v dunící noci vykrucoval plamenné osmičky a kruhy. Nad rajskou zahradou se zatáhlo a začalo lejt.
Odjíždět z Lípy v šest hodin ráno je takový drsný trošku. Člověk postává s tim hloučkem ostatních lidí na zastávce, hledí do těch tváří, který se tu potkávají každý ráno. Odjíždět z Lípy v pondělí v šest hodin ráno… to je trochu jiná. Kromě těch každoranních tam stojí ještě studenti, co zůstali ve svým rodným městečku, aby si mohli ještě v neděli, kdy jsou hospody prázdný, dojít na pivko. Ráno mívají kruhy pod očima a mírně se pohupují dopředu a dozadu. Marně vzpomínají co to bylo za typa s těma firestickama včera před švejkem.
Když v pondělí v šest hodin ráno prší… jde o situaci ještě delikátnější. Každej už předem vidí ty zapařený skla v autobuse, tuší možný dopravní nehody a hlavně se zimomřivě choulí do bundy a přemejšlí, proč si nevzal podzimní kabát, když na něj rozespalá máma (manželka, dcera, vnučka či babička) volala, ať si určitě vezme podzimní kabát. Ti, co mají kocovinu tohle třeba neřeší, spíš si řikaj, že je to jasný, je jim blbě, musej jet do tý debilní prahy, maj nablito v botě a ještě kurva leje toseostatně daločekat tadyvtomidiotským městě.
No, a když přijede autobus až na tři místa úplně narvanej, situace se vyhrotí snad nejzajímavěji. Všichni, střízliví, opilí, zkouření, dělníci, učitelky, buddhisti i univerzální vojáci si uvědomují, že život je boj. Že jsme osamělý bytosti a musíme se v bahně dešti a sračkách všednodenního světa rvát o chleba, o vzduch, o místo k sezení. No dobře, buddhisti a zkouřenci půjdou stranou, první počkaj, protože nakonec nějakej autobus v kterým je místo přijede a pokud nepřijede, je to taky fajn, ti druzí využijou příležitosti a zmizej za rohem (kde vyrušej z blinkání takovýho plešatýho dědu s dlouhejma fousama v noční košili) na spliffa.
Ale všichni ostatní rozehrají ďábelskou hru, v které platí jen jedno jediné pravidlo (hádejte jaké, kdo první správně na vzkazárnu odpoví, tomu příští měsíc po vejplatě koupim malý lízátko…co?) a která má nespočetně variant a je stará skoro jako lidstvo samo. Teď vrazit tašku mezi matku a dceru, do vzniklé mezery nastrčit manžela a nenápadným přískokem vklouznout mezi otevřené dveře a potácející se studentku. Zasadit v pravou chvíli ránu deštníkem, využít obratně kluzkého terénu, rychlost, dravost, suverenita…..
To zas byla cesta.