Tak se to vyvedlo.
Z práce jsme šli s PiRem nakoupit, do Alberta na Karlově náměstí, jednak je to nejblíž, jednak tam chodíme rádi a ještě jsme tam den předtím zažili úžasnou situaci, kterou nelze převyprávět, tak byla úžasná. Včera jsme ale jen nakoupili a to bez jediného většího zážitku. 5 rajčat, 10 rohlíků, 1 olivy a moravský žampióny a ještě bílej jogurt. Celý nákup pochopitelně uzavřeli dva mroži s bílou čokoládou a my mohli vyrazit domů tím nejhustším pražským vedrem.
Pak proběhly nějaké ty přípravy, první vínko při vaření těstovin a loupání žampiónů a záhy se začali scházet hosté, jeden po druhém, ve svých společenských oblečcích, a než jsme se nadáli, byla příjezdová cesta plná aut zahraničních značek a oddaně postávajících šoférů. Museli jsme uvolnit dokonce i parkoviště u vchodu pro služebnictvo, ale v té chvíli už hosté bujaře slavili a kapela vyhrávala, jen to břinkalo.
Uvnitř místnosti jsme pustili jako chill out animatrix a třeba takový Bogues se od něj nehnul, dokud ho nedokoukal, což byla dobrá hodinka a půl, pak vstal, vzal si modrou pilulku a šel se někam projít.
Blížila se půlnoc a pan Chudoba, jak je jeho zvykem, přinesl na stříbrném tácu prvního špeka. Ten jen zasyčel a pan Chudoba, jak je jeho zvykem, začal na stříbrném tácu balit dalšího.
Do všeobecného veselí se ozvaly fanfáry a opožděně, ale o to slavnostněji, dorazil pan Semerád s chotí. Zářivé vějíře raket protkaly noční oblohu a všichni vydechli jen „ÁÁÁCH“, spontánně vstali, aplaudujíce. Nezapomenutelné. Velkolepé. Kdo o tu slávu přišel, lepší nikde neuvidí.
Dneska ráno bylo šedivo a i slunce poplakávalo, že z té skvělé události vidělo jen začátek a to ještě oknem.
Pak se udělalo horko jako svině a zas je všechno jako dřív. Konec pohádky.
Děte spát.