Celej víkend jsem strávil doma v Nuslích. Zuzka je nemocná a tak jsem jí vařil čaje, jídla, koukali jsme spolu na filmy a hráli scrabble. Totálně proflákaný a prolenošený víkend. Až teď mi dochází, jak jsou ostatní víkendy hektický. Dycky jsem si myslel, že nic nedělám. Ne že bych toho o víkendech jinak tolik dělal…ale stejně je toho dost.
Představa, že, jako někteří moji přátelé, musím bourat kůlnu, hrabat listí a pálit ho a koukat, jak se na pole vedle mýho domku slítávaj vrány…? No, nic moc.
Ostrej chladnej vzduch. Brzo přijde zima. Když se rozhlídnu kolem sebe, pole, chalupa i napůl už zbořená kůlna vypadaj, jako bychom byli hluboko pod čirou, ale mírně žlutozelenou řekou. Podzim.
Už blíží se podzim, zatím to tají
Zatím se bojí vystrčit drápky
Skleněný ticho, v barevnejch polích
A na poli vrány………….a na poli vrány
Už blíží se podzim a já na psa volám ať vrátí se domů, ať vrátí se zpátky
A on svým štěkáním
Na kusy rozbíjí
To skleněný ticho…..
V těch barevnejch polích
Písnička co si můžeš furt dokolečka zpívat, když hrabeš listí. Písnička, která určuje celej rytmus, určuje rychlost tvýho dechu, tlukot tvýho srdce. Krátký poryvy větru kolem. Taky hejbá proudem tý vody všude. Někdo sem míří. Někdo sem přichází. od města.