Zrovna dneska jsem přemýšlel o tom, že kdybych měl blog, napsal bych si na něj:
Pořád dokola mi telefonuje finanční poradce ze Swiss Life. Chlápek, kterej mě dostal na starost po panu Kováříkovi, kterej, alespoň co vím, se před dvěma lety tak trochu nečekaně rozvedl a zmizel. Novej chlap je mi nesympatickej, nejradši bych se s nim už nikdy neviděl. Ale nenapadlo mě, že by to vlastně bylo možný jednoduše zařídit. Prostě se s ním rozloučit. Snad nebude žebrat a slibovat, že má za mě prémie.
Taky mi telefonuje táta, kterýmu to ne vždycky stihnu a můžu a chci zvednout. Chce se nejspíš zeptat, kdy za ním přijedu, když nám nevyšel vejlet na horolezeckej sraz v pátek. Nejspíš za nim přijedu v pondělí, kdy má pohřeb můj nevlastní otec, Jirka Čížek, co zemřel minulou středu nebo čtvrtek.
A pak mi taky volá máma, který to jinak zvednu skoro pokaždý, ale stejnak to nestihnu úplně pokaždý a tak pak volá Máše a pak zase mně…
Kdybych měl blog, tohle všechno bych tam mohl napsat, říkal jsem si. Fakt že jo. Ale došlo mi, že blog nemám. Že jsem si ho nechal zmizet v zuřivym požeráku internetu, i když ještě někde určitě plavou trosky souvětí a odstavců. Dokonce snad celejch dnů a tejdnů.
A dneska večer mi pak Máša s tajnosnubným úsměvem ten blog dala.
A já mám radost a chuť si do něj poznamenat:
Že jsem dneska myslel na všechny tři lidi, co mi většinou volaj, když jsem v kočárku vozil sem a tam naši pochrupkávající dceru po parčíku v Neratovicích a v podzimním sluníčku četl za chůze zatím báječné Spící obry.
A taky že jsem míjel a pozdravil dva důchodce, kteří se sesedli na lavičce.
„Vidiš to?“ ptá se stařeček třaslavým hlasem.
„Krása, já se moc ráda dívám na děti do kočárků,“ chrumká paní a já si řikám… mít tak blog.
Pro dnešek stačilo.
Dobrou noc.