Před dvaceti lety (což překvapivě neni až tak dávno) bych byl celej předešlej tejden jako na trní, protože máme koncert. Před deseti to samý, děsně bych se to snažil všechno stihnout v práci a pak bych jel do klubu, čekat na kluky z Obří broskve, až přijedou s hodinovým spožděním, pak rychle zaparkovat před Rock Café a zpocenej běhat s kombem, s kopákem, s basou a kytarou, který ti sjížděj z ramene, kombo mlátí do holeně.
Nechci říct, že teď jsem klidnej. Už mě to strhává, ten proud, za dvacet minut vybíhám z T-Mobile a skáču do auta, který má pak ještě další tři minuty možnost vyjet zadarmo z parkoviště OBI, kam jsem zafrčel před hodinkou a půl. To jsem zrovna s čtvrthodinovým spožděním přijížděl na schůzku odloženou už předtím o patnáct minut. A před tím jsme jeli s děvčaty z Bulovky, kde nás napřed nechali hodinku v sedě uležet a pak Mařence nadvakrát brali krev, což si asi umíš představit, jak to je pro čerstvý rodiče neradostnej moment.
Vstávali jsme brzo, abychom všechno stihli a od tý doby je čas napjatej jak struna. Může prasknout?
Těžko říct.
Co by nemoh.
Chtěl jsem říct, že to je celý větší, barevnější, dobrodružnější, ten život. Než jsem si ještě nedávno myslel. Že to je našvihaný a že mi to zároveň pomáhá rychle třídit priority. Což znamená dokončit i tenhle rozepsanej post, protože tu jsou ještě nějaký maily a ručička parkovacích hodin, nakládání doma, nakládání v Heřmance, nakládání u Palmovky a parkování před Café v Lese a nošení a kombo, bouchající do holení…
Z klubu hlásej 110 lístků prodanejch v předprodeji. To by mohlo bejt velikánský