Snad jen, že to dneska nebylo jednoduchý.
Vzpomínka na neopakovatelnej moment před plnou Akropolí je jako sen. V běžnejch povinnostech si ve dny, jako byl tenhle, přijdu naprosto nepoužitelnej. Hrdina haklovskýho typu, chlápek, co, stejně jako všichni, hraje v nějaký kapele. Jinak se snaží akorát vydělat dostatek peněz na nájem.
Účty, deadliny, místo hlukovejch stěn hradby nepřečtenejch e-mailů.
Naštěstí takový dny nebejvaj často.
A dává mi smysl poznatek z human designu, kterej pro mne vypracovala Andy: že jsem jezdec na emoční vlně, kterej intenzivně prožívá vrcholy svejch sinusoid. A že bych se neměl lekat, když se jednou za čas ocitnu na tý obrácený úvrati. V tom lógru, jak tehdy někdo z nás podotkl.
Což mě znova vrací k tomu večeru na pódiu Akropole.
Není pochyb, že takovou koupel ve sladký smetaně života, jsem na koncertě už dlouho nezažil. Jestli vůbec někdy.