Jsou dny, kdy je svět obvzvlášť průzračnej. Sluneční světlo zatavuje do jantaru celý obzory, po nebi se táhnou vysoká mračna a pod nima karavana maličkejch, trochu jako tehdy na kopci nad Hradeckým Slunovratem, kde jsme společně zpívali s kytarou písničky Zvířete.
V takový dny působí většina aspektů mý běžný práce, ještě virtuálněji, než jindy. Vedle vší tý krásy vrnícího miminka, vyfoukaný oblohy, hudby hřmící v hlubinách hlavy žádná tabulka neobstojí.
Přesto je důležitý věnovat tý práci čas, kterej je třeba. A uvědomit si, že tady nejsem zaměstnanej na naplňování svýho poslání. Tady pracuju, abych dokázal udržet stabilitu a prosperitu naší rodiny. Abych se nemusel stresovat, že nebudu mít na nájem, na elektriku, na telefon. Nebo abych se nemusel stresovat tolik.
Venku svítí slunce a já za chvilku vyrážím domů. Čeká mě teď plnej den a dlouhej večer. Tak nadechnout a ještě na chvilku pod hladinu.
Při příštím vynoření už budu moct vyplout ven.