… samosebou se mi ulevilo a já teď mám blbej pocit, že jsem to sem všechno tak otevřeně napsal. Hned bych to smazal.
– je to proto, že jakdybych neměl žádný trumfy teď?
Ale dyť to nejsou žádný trumfy. To jsou věci, který mi dělaj starosti. A o kterejch většinou nemluvim s nikym.
– jako že je hrdě ponesu sám?
to je blbost, to mám vyzkoušený, nechávat si svý starosti pro sebe. A brát si věci, který nemusim nosit. A přehlížet ty svý. Vypadá to ušlechtile. Ale neni to.
– jakože to mám řešit přímo s těma lidma rovnou z první?
ale to víš že jo, my top doggie, to víš že. Však se taky k ničemu jinýmu nechystám. A to mi dělá hlavu. Jak bejt dobře rovně a srozumitelně říct, co mám na srdci. Bez hněvu a zklamání a osočování. S radostí, kterou jsem slíbil sobě i ostatním. Ukázat jasnej směr, kterým se budem ubírat. Říct dobrý zprávy.
Zakroužkovat problémový místa, kterejm je potřeba věnovat pozornost…
