takže
1) ve chvíli, kdy se blížíme k nějakýmu bottlenecku, začínáme startovat všechny obranný mechanismy. Jako v případě nějaký nehody, nějaký nečekaný události, která ve vás vykopne adrenalin, vidění se vám zúží, přežití, vaše vlastní potřeby, poskočej okamžitě na první místa.
Nějaká slušnost, šlechetnost, obětavost, jako by se mohla jít tak akorát klouzat.
Podobně funguje třeba únava.
2) Bottleneck snižuje empatii na minimum. Sám mám spíš trable s tím, nenapojovat se na všechny kolem a nesnažit se vycházet vstříc všem těm zjevnejm potřebám, prosbám, nabídkám. Ale když se ocitnu narvanej na eskalátoru mezi několik lidí, jéje, vůbec většinou neřeším, že třeba pospíchaj. Nebo, že jsou úplně vypatlaný a tak se ti nakvartýrujou hluboko do osobní zóny a ještě si o tebe nejspíš něco opřou, aby si ulevili.
3) Bottleneck ale dost dobře může bejt stav, v kterým se někdo nachází vlastně pořád. Pořád se cejtí ohroženej, napadanej, vysmívanej. Středem zájmu všech ostatních, kterým nejde o nic jinýho, než čekat na sebemenší selhání a škobrtnutí.
4) Bottleneck může bejt i životní styl. Kterej si pěstuje překvapivý množství lidí.