Krásno se jmenuje film, kterej natočil Ondřej Sokol, můj spolužák z prváku FAMU. A jeho nejlepší kamarád Martin Finger. Původně jsem myslel, že to je komedie, ale to asi úplně není.
Hlavně se ho většina odehrává v Šumperku, odkud pocházejí oba hlavní protagonisté i hrdinové. A kam jsem v sobotu jel.
Cesta vlakem je dlouhá, ale v sobotu klidná. Všude dost místa, za oknem napřed slunce, pak sněhový vločky. V Šumperku kosa a prázdný ulice, jako vymetýno.
V hotelu bydlím v apartmánu ve třetím patře.
Z komory na oblečení vedou tajemný dvířka do nějakejch stavebních prostor půdy, je to strašidelný docela, dveře do komory zamknu a zatarasim.
Pecha Kucha je moc hezká. Krásná školní jídelna mi evokuje lázeňský pavilony. Velký okna, pódium, starosvětský spojovací dveře a výdejní okýnka.
Pán, kterej přijel představit samoopravování domácích spotřebičů, se opil už asi předem, když ale vystoupil na pódium, jako poslední, bylo to najednou znát. Možná zafungovala dopředu avizovaná nervozita.
Po prvním slidu sešel z cesty a zbytek prezentace bloudil nepřehledným terénem podařenejch a míň podařenejch vtipů. A čím dál víc lidí se čím dál víc smálo tomu tragikomickýmu představení, který přátelskej formát nakonec včas utnul a všechno dopadlo dobře.
Teď se mi při psaní vybavila moje první pražská Pecha Kucha.
29. ledna to bylo tuším 4 dny poté, co jsem nadobro odešel z Čechovy ulice, z našeho vztahu a manželství s Olgou. Celý dny jsem trávil u Ondry Zátky a Lindy na matraci v obýváku, skučel do polštáře a postupně objevoval a likvidoval zásoby alkoholu svých dočasných domácích.
Nepiješ? Ale se mnou budeš. To neni alkohol, to je Malteco! Však já jsem taky alkoholik, dyť si dej. Dyť taky nepiju přes tejden. Jsem takovej víkendovej alkoholik. dyť si dej.
Když se mne pán po skončení Pechy pokoušel přemluvit, ať s nim jdu na panáka, byl úplně ukázkovej.
Celej den a celej večer jsem hodně myslel na to, že dřív bych už na Pechu taky přišel přikalenej. Bejt sám ve vymrzlym, cizím městě, je ideální plátno pro zuřivě divoký abstraktní zážitky, který si stejnak nikdo nebude pamatovat.
Jako bych místama protínal souběžný trasy, kterýma bych se ubíral před rokem a půl.
V knihkupectví a vinárně Bukowski bylo totálně našlapáno, DJ hrál a barmani mixovali drinky a rozlejvali víno. Napřed jsem se otočil na podpatku, že zdrhnu na hotel. Ale nakonec jsem se zapovídal s dalším Jakubem o holotropním dejchání. A pak šel s ním a jeho ženou, kteří měli za rohem burgrárnu, udělat hranolky a smažený sýry pro osazenstvo večírku. A podívat se do třetího patra na obraz malovanej za použití fosforeskujících barev, kterej bejvá pověšenej vysoko na zdi.
A pak?
Pak jsem šel spat.