nakonec je všechno trochu jinak.
Napřed jsem nějak chytil smutek. Přelil se přese mne během dopoledne a já se snažil přijít na to, v čem to celý vězí.
Možná, jak Aid Kid psal z Pohody, že je mu zase trochu líto, že tam nehrajem a že se ho spousta lidí ptá, proč tam nehrajem a nebo kdy hrajem a tak dále a tak dále…
no a na to už čekaly ostrý zuby pochyb, který v běžný kondici dospělej jedinec snadno odežene, ale když se jich vrhne víc na oslabenej kus, bejvá zle:
a nedostali jsme ani pitomou nominaci na žádnou z těch pitomejch cen, navíc mi furt někdo akorát píše, co dělám ve vedení kapely blbě, nebo si stěžuje, že někdo jinej něco dělá blbě a já s tím nedělám nic, David Stypků má z filmu Úsměvy smutných mužů krásnej klip a mně se ani neozvali z Český kvůli tomu parádnímu 360 videu od Petra Kollarčíka, takže to budu muset vymyslet všechno nějak jinak… všechny tyhle věci a mnohem víc, úplně jak pitomeček jsem si přišel, když to vyprávim Máše, až mi z toho oko cuká, jak je mi smutno.
Dyť já bych ani nesehnal backstage pass na tu Pohodu, kdybych tam chtěl nakrásno s brekem obcházet stánky s treskou v rožku…
pak se mi udělalo trochu blbě, takže jsem úklid a chystání přenechal M. a sám se převaloval u Mařenky. Pak jsem chvilku komatil vedle spícího miminka a během úporně bolavýho pozorování vzorů povlečení došlo mi, co mi ten stav připomíná:
kocovinu. Tu nejmizernější, kdy ti ráno neni nic, jen jako bys pořád nemoh odříhnout. A během dne se to začne celý tak studeně zapocovat, žaludek se svírá a slinný žlázy produkujou masivní záplavy vazkejch slin… a přesně jako u takový kocoviny, kterou takhle úpornou pamatuju z mý zatim poslední Letní filmový školy, se to pořád zhoršovalo… a stejně, jako před těma dvěma lety, jsme vyjeli za soumraku… a za chvíli jsem musel předat řízení…
tentokrát jsme se ale vrátili zpátky. Máša vynosila zpátky některý z těch těžkejch báglů, kočky, oblečení, plíny, mlíčko. A já se napřed složil do peřin a uspal vedle sebe trochu překvapený Miminko a pak se za oknem rozpukal neviditelnej ohňostroj… asi v Jemnici, poznamenala M.
a teď piju hořkej černej čaj a jsem rád, že už mi neni na zvracení. A že už dneska nikam nepojedem. Po těle mi přebíhaj takový zimomriavky, jak by řekl třeba takový Dano Salontay*
*Daniel prý zkolaboval včera po svým druhým koncertě na letošní Pohodě. Nebo něco takového. Třeba je to celý jenom nějakej vopravdu blbej tlak