Když se vynoříš, venku už je tma a všichni šli dávno domů. I ty půjdeš domů, teď jen ještě chvíli splýváš volně naznak a koukáš do měsícem nasvícenejch mraků. V hlavě si přebíráš věci, který sis přines zpátky.
hororovou mapku starýho rodinnýho baráku na Jiřího z Poděbrad, pěkný, moc pěkný, probereme později
nápěv písničky o monstru jménem Lamohlav, pan velkej větrák osobně, jakmile se objeví za plotem, slunce se zatáhne… a jak vidíš tátu, víš, že je zle
Ohó, ale taky legrace, jako poněkud interní, ale velmi veselej Posvátnej tělocvik a něžná říkanka, který nevim, jestli rozumim, ale je takhle:
modrou tuší noci
na bílej papír dne
přes něj není vidět
v noci vybledne
… obrovitánský mraky putujou mezi tebou a hvězdama a zrcadlej se v ohromující propasti jezera. vesmír je vědomí. Ráno si k tomu nakreslíš obrázek.
Teď vylezeš z vody, necháš ji na sobě pomalu schnout, jak jdeš, nečekaně chladnou letní nocí, jak tě pán bůh stvořil