Posílenej nedávnýma ponorama jsem doufal, že se mi povede držet otěže zvířete pevně v rukou. Že to půjde snadno.
Není to ale samosebou tak jednoduchý, jak bych si přál. Když dojde na rozhodování, málokdy mám k dispozici všechny informace, čas na rozmyšlenou, vnitřní jistotu, že je mý rozhodnutí správný. Těsně před koncertem na Colours jsem takhle rozhodl jednu aktuální při a málem jsme byli o člena chudší. A přede mnou teď stojí dilema, nebo já teď stojím před dilematem.
Dilematy.
Je to na mně, najít si v sobě klid a všechno si správně promyslit. Nakolik bych měl bejt přísnej. Nakolik chápavej. Nakolik bych měl jednat podle prvnotních instinktů a nakolik taktizovat.
Nečekal bych, že si, při vší tý snaze pokračovat rovně k sobě i ostatním, začnu připadat jako nějakej Dubček.
1968: Dubček v čele KSČ symbolizoval naději, nedokázal ji však naplnit (iDnes dnes)
A to vůbec nezmiňuju všechny, kteří si myslej, že bychom na Colours vůbec neměli hrát.
Jakkoli to převracim v hlavě, pořád stojím za svým rozhodnutím.
Politika není jediná cesta, jak se porovnávat se světem.
Hudba je silnější, než propaganda.
Kdokoli chce udělat něco dobrýho, měl by udělat něco dobrýho, místo toho, říkat ostatním, že dělaj blbě to, co dělaj.
Dělá to ze mě Dubčeka?