naše Maruška měla včera svoje první narozeniny.
teď je oficiálně potvrzený, že čas letí stonásobnou rychlostí, pořád je to jako minulej tejden, co nám v Neratovicích říkali, jak vypadá v pořádku, jen v tom jednom očičku že má trošku zánět a že ho musíme vyplachovat, jak jsme ji první noc dostali sami na starost a jak jsem pendloval mezi novou prací na Roztylech a Neratovicema, kde jsem s miminkem procházel parky.
Byl to nejsilnější a největší rok v mým životě.
Pořád jsem plnej toho velikánskýho pocitu, kterej jako by nešel nacpat dovnitř mý tělesný schránky.
Světlo mi uniká očima, ušima, nosem, zadkem a svítim si i při čurání.
Jak Mařenka těžkne, sílim. Naučil jsem se přebalovat i krmit, zvládnu Marušku vypravit do parku, umim si ji připnout do manduky i zavázat do šátku. I když teda šátek už jsem dlouho nezkoušel. Mockrát jsem se v noci vzbudil s mrmláním a prosil ˇfnukavě ten kníkající uzlíček, ať už proboha spí. Stokrát jsem Marušku uspával a nesčetněkrát ji šel hned uspávat znova- Mockrát jsem ji našel sedět na tý naší posteli a s brekem se rozhlížet po prázdný ložnici.
a za ten úsměv, kterej mi pošle, když mě zmerčí mezi dveřma, za ten bych šel světa kraj.
je to svatá bytost, takový miminko
přineslo nám do života neuvěřitelnou radost a plnost
pán bůh tě ochraňuj a všechno nejlepší, dcero naše milovaná Maruško
foto: Tereza Kunderová