Ráno jsme se s Mášou potkali ve vaně. Chvilku jsme spolu nahatý seděli v tý horký vodě a Marie mi vyprávěla svý dva psycho sny. A zrovna, když jsem vylézal, zaslechl jsem z ložnice naši čerstvě probuzenou dceru a tak jsem přeběhl byt a pokapal parkety, otevřel dveře…
a ten pláč za nima se změnil ve veselej úsměv, sotva mě ta naše buchtička uviděla. Pořád je to neuvěřitelný. A jednoduše čistý, když se to čim dál těžší tělíčko ke mně přivine, když se obejmem i s mámou a Marunka se smíchy kření, jak jí dáváme pusy ze stran na tu její hlavinku nazrzlou…
Zdržel jsem se nakonec z tý lásky doma trochu dýl a na svou neoblíbenou schůzku jsem doběhl asi o tři minuty později… ale jako jediný. Z obrazovky tam zrovna trochu nespokojeně koukala moje slovenská šéfová Slavka a nějakýho náhodnýho pána z předchozího meetingu prosila, aby ji vypnul… když tu… já
Udejchanej a s plnou náručí dárků pro vítěze testovacích soutěží.
Jeden za druhým jsem ty dárky odprezentoval, hrnek, termohrnek, lahev na pití, kšiltovka běžného typu, tu už jsem měl na hlavě a šéfová se usmála a omluvila, že bude muset letět na jinej, důležitější meeting
A pak jsem dárky odprezentoval i jinak obvykle chladným a negativním kolegům. A i ti byli přátelští a poděkovali mi a pak, že teď je míč na jejich straně a tak nemaj žádnou práci přímo pro mě a čau…
a tak jsem šel chodnou, tou dlouhatánskou chodbou, co protíná celej barák… a trochu jsem se usmíval. je to blázius, ten život.
díky za takovou krásu