mezi stanicí metra Roztyly a budovou t-Mobilu je autobusový nádraží, chodník a taková louka. Když vyrazím z metra do prava, místo rovnou k práci, můžu to střihnout právě přes tu loučku. Většinou na ní hledám kartu a peněženku, abych si hned dole v Costě mohl koupit kafe a rozpohybovat se do dne. a většinou to někde tady na mě padne. přepnu se náhle z Jakuba hudebníka, z Jakuba otce, manžela, z Jakuba víkendovýho… do Jakuba, specialisty interní komunikace…
a dojde mi, co všechno jsem si myslel, že budu mít hotový, až tu takhle půjdu… a k čemu jsem se nedostal, co není, co z toho hoří…
ach
když jdu domů, někde v těchhle místech ,to ze mne zase všechno spadne
dneska mě napadlo, že to je vlastně taková spadová loučka
náladu jsem si nechal pokazit tím,
když jsem začal znovu s Facebookem řešit ty odcizený peníze.
Z připravenýho formuláře mi zase přišla předpřipravená odpověď a žádost se změnila na Vyřešeno.
Nemám na to vůbec kdy. Vedle mě leží seznam věcí, který bych měl udělat, ale zatim jsem se nedostal k žádný. Psal jsem scénář na Highlighter a přečetl a odpověděl na všechny maily.
A tim, jak mi kdosi anonymní vysál peníze, vysál mi i část tý rezervy sil, kterou si člověk šetří na důležitý věci. Vysál mi část důvěry ve svět. Vysál mi podstatnej kus jistoty, že to všechno zvládnu, že se to všechno vůbec dá zvládnout. S takovejma klackama pod nohama to najednou vypadá všechno spletitější a neprostupnější. A jak jsem teď nastavenej na plnej chod a jedu a řešim, úkol za úkolem, jak to přichází… v tomhle roští se začínám sekat a běžet na prázdno, začínám hrabat zem pod sebou a písek, z korby se přes čelní sklo valej rozdělaný zakázky, sakra program koncertu a data zkoušek, vida, odvízt auto na technickou, zase ten seznam…
Čeká nás volnej víkend
Ale měl bych opravdu zvážit dovolenou. I přes to, že se zdá, že to pak nemůžu stihnout, i přes to, že se některejm kolegům, jako je třeba pan Jabko, zdá, že mám vlastně dovolenou pořád… budu se asi muset zatnout a upřednostnit razantně svý zdraví, soudnost a to stačí, před všema těma, byť často oprávněnejma, požadavkama okolního světa.
A taky bych možná měl promyslet, jestli tu vydržím na tyhle dva poloviční úvazky až do léta, jak jsem měl na mysli…