Ahoj brácho…
Páteční koncert v Akropoli, i ten sobotní v Kabinetu Múz, byly jako bungeejumping. Jako když mě tehdy Paris vytáhl na hácích vysoko nad přejasnou Prahu. Jako ty lítací sny, který se mi zdávaj, co pamatuju.
Brno byl opravdovskej koncert, tancování na hraně, můžeš vyhrát a taky můžeš zahučet jako zeppelin, zasvítit a dodoutnat ve tmě.
Akropole byla oslava. Oslava toho, že jsme naplnili ten krásnej prostor, že přišli naši milí, že jsme všechno nakonec stihli, že jsme udělali ty tři nový písničky, že se to povedlo nahrát a že pan Linhart přinesl spoustu kamer, o kterých ale nikdo nevěděl a tak nebyl nervózní. Akropole byl let v řídkejch mracích, jízda na velkým, důstojným, hlasitým a pravda, opravdu rozzářeným, nadšeným Zvířeti jménem Podzim. Opravdová jízda mezi zlatejma konfetama a těma rozzářenejma očima. Ve správnej moment, na správným místě.
V tuhle chvíli to asi neumím popsat líp. Bylo to úplně výjimečný.
I mezi těma mnoha výjimečnejma zážitkama mýho dospělýho života.
Bylo to fakt velký. Na konci jsem si ale řikal, že mi tam chybíš ty. Jak jsme se pak přesunuli do Vlkovy a kecali, pak spali u nás. Už ani nevim, jestli skřípals zubama.
Komentáře nejsou povoleny.