občas se mi vybaví ten pocit
kdy jsem po prvním dejchání otevřel oči
a v hlavě se mi formovalo
ach
tak takhle je to…
takové je to…
když se mi sešly dvě dýchací práce v jednom týdnu, napřed jsem trochu dumal, jestli to náhodou není příliš. Ale mám za ty roky důvěru v celej proces, jak se věci, události, přirozeně skládají k sobě.
když jsem ve čtvrtek otevřel oči,
bylo to, jako bych je měl zevnitř prostoupený sluncem
tak takové to tedy je
otevřít se světlu a hlasu
a přimout je
a přijmout sám sebe
do sebe
děkuju, děkuju, děkuju, děkuju
zněl můj vlastní hlas v metalickejch ozvěnách
a zní mi to v uších pořád, přes celej pátek, přes sobotu a hlukový stěny koncertu v Mariánským údolí, přes snídani v Olomouci a přes oběd u manželů Dostálových, přes intimní a tichoučký čtení a hraní z malýho Zvířete, přes všechny ty cesty a návrat domů, do mého Mariánského údolí, kde kočičí tlapky našlapujou tiše
15. 11. 2018 jsem otevřel oči do světla
děkuju, děkuju, děkuju, děkuju, děkuju