nepravděpodobný
sedím v pražským Vagonu, na pódiu hraje rock and rollová kapela Fireballs, se kterou vaří na saxofon Pavel Zlámal… pod pódiem toho uŕputně ošklivýho klubu vytáčej páry parádně synchronizovaný tanečky, kapela zrovna zve k tanci, švihaj to skvěle. Je to celý zároveň absurdní, trochu jako nějakej Tarantino. Všechny stoly vepředu jsou obsazený fanouškama, od vedlejšího stolu odchází zrovna parta malejch dětí s rozesmátou maminkou nebo vedoucí, možná únoskyní, děcka jsou fakt malý, pět, šest let, 22:29, takhle to žije ve Vagonu den před Vánocema. Jakej je asi jejich příběh, že?
v těchhle kulisách potkávám po pěti, šesti letech doopravdy, Pavla Zlámala. Jednoho z nejmilejších, dlouho neviděnýho. Máme toho spoustu na srdci, stíháme jen naznačovat, namátkou nahazujem důležitý témata a ten druhej, jako před šesti lety, chytá. A ukládá na pozdějsí rozvinutí.
Protože pak hned jde Pavel hrát, já pro ocet a i když k tomu do sebe nacpu jednu malou nutriční bombu, zmrzlinu chunky monkey, stejně mi teď dole ve tmě padají víčka, mhouřený před ostrým světlem mobilu.
Přál bych si, aby už ten surovej a dokonale servírovanej rokenrol, konečně zmlknul. Ale očividně se kluci nechystaj.
v Mariánkách to bylo krásný, ale i když jsem ihnalací bylin poctivě natahoval čas, jak to šlo, pořád to byl jen jeden den… a zpáteční cesta v dešti a tmě byla doslova strhujícím festivalem mikrozážitků, z nichž některé byly opravdu intenzivní
z domova přichází zprávy, že to naše Ohnisko ještě nespí. Maminka ho nosí na zádech a nejspíš chystá bramborovej salát.
Vánoce, Vánoce doslova, za dveřma.