Včerejší den byl plnej až po strop.
Začal tím, že jsem, jako poslední dobou, vstal brzo…
Zašel jsem na poštu a vyzvedl pokutu za rychlou jízdu v obci Medonosy, děkuji za upozornění.
A pak jsem si nechal jít vzít ampulku krve, aby mohli na endokrinologii sledovat celý můj léčebný proces.
A pak letenskejma sadama na Vltavskou a do práce.
Díky tomu, že mám zase jeden počítač a jeden mail, se mi v práci zatím daří držet pořádek. Stříhal jsem video s robotem, domlouval jiné s panem Slovákem a odpoledne jsme pak od dvou natáčeli Highlighter. Tentokrát se poprvý sešel celej tým, Sixtin, Peter, Bolek i náš poradce Michal… a točili jsme a točili. Měli jsme výjimečně i dostatek času a tak jsme opravovali a zkoušeli jinak. A nakonec jsme z T-Mobile odcházeli po šestý a za tmy.
Pražská babička Marie nám hlídala Marušku a tak jsme se s mojí ženou Marií sešli v Lajce. Ale stihli jsme si dát nakonec jen „beze roládu“ a Máša objednat čaj, když dorazily z domova zprávy o velmi rozmrzelé mladé dámě… a tak jsme, napřed Máša a pak já, vyrazili za tím naším Puštíkem.
Marušce jsme napustili vanu a pak jsem si ji dal do manduky a během pár okamžiků spala.
Na mě už ale v Lajce, v teple a nad „beze“ začala padat drtivá únava…
a tak jsem ji brzo následoval. Sny jsem měl takové hluboké, jako v chladivém oleji, nepamatuju si z nich nic.
Ráno jsem se vzbudil s jasnou myslí, potichoučku se vyplížil na toaletu…
a když jsem Marušce v kuchyni preventivně nachystal i ranní mlíčko, došlo mi, že se mi už spát nechce. Že unavenej sice jsem, zbytky těch olejovejch snů jako bych táhnu s sebou… ale zároveň čerstvej, zapnutej. A tak jsem se oblekl. A mrazivým zasněženým ránem vyrazil.
V kanceláři za velkým oknem bliká do tmy Praha.
A ty dvě moje milované Marie teď ještě pochrupují.
Až se ta maličká vzbudí, má tam mlíčko.
Krásné ráno všem.