Včera jsem se večer doploužil domů, natahal si kolem gauče napřed kus rohlíku a tajemnou španělskou šunku, pak koláček a šáteček, z obojího půl a nakonec směs Cinyminies a jogurtu a pak už se to trochu ztrácí. Usínám nad Sandmanem a tak se přesunu do postele.
Děvčata jsou v Brně a tohle je tedy zase to slaměný otcovství. Ráno jsem je vyprovodil na vlak a pak šel rovnou na dloooohou zkoušku na dnešní koncert. Od dopoledne do večera v maličký místnosti…
Pak Malkowich a nacpanej Bullerbyne a pak Fra a pak jsem se teda dotáhnul dom. Una ve nej u na ve nej… usnul jsem
Ráno jsem se vzbudil a nemohl se vykopat. Prázdnej byt je najednou fatálně nekompletní bez toho malého a toho velkého štěstí. Jako by mě bylo jen půl kolem srdce.
A tak jsem se vykopal dobpráce. Do zítřejšího rána se musim naučit skoro dvouhodinovou prezentaci.
Kolem třetí se přesunu dom, koupim kočkám píseček, sbalim kytaru a masku a pofrčim na Žižkov. Odtamtud do Malostranské vesedy, kde máme koncert, na kterej se moc těším.
Zejtřejší přednáška je ale jako černej těžkej kámen, kterej k sobě ohejbá prostor a táhne všechno mírně mimo střed. Jsem odhodlanej se tomu postavit s humorem a nadšením a nechci si to nechat pokazit. V nejhorším zavolám chlápkovi, co má v kufru celou armádu kolumbijců a předvedu takovou prezentaci, že si o tom budou vyprávět ještě až zase budem sedávat kolem ohňů…