Cuká mi voko, hehe.
Trochu.
A mám vyloženě dobrou náladu.
Taky budu mít výstavu v Kutný Hoře, ale to je až příští středu, takže celý světelný roky daleko. Novej rok se při přechodu do února vždycky tak odpíchne, jako když rychlýmu a silnýmu autu pořádně dupnete na krk (to mám z toho poslouchání nový desky Smashing Pumpkins?). A teď jsem teda zatlačenej do sedačky tim neskutečným zrychlením.
Pozdě na nějaký pochybnosti. Nejistoty.
Teď už bych tak řek, že je čas se tomu odevzdat, ponořit se do toho proudu a dělat, co umim.
Tak „hopá!“, jak vykřikuje Maruška, kvítek morušový přesladký
Včera jsem ji nosil celý večer
Prvně usnula v sedm, podruhé kolem půl jedenácté a ve finále se konečně ukolébala kolem půl dvanácté. A ráno se vyloupla jako fazolka, loučil jsem se s těmi svými sladkými Mariemi a nikam se mi nechtělo.
Ale vyrazil jsem, jak říkáváme, bojovat s kapitalismem…
A teď tu jsem. A bojuju s kapitalismem vlastním blogem.
A kávou.
A ve dvě jdu nahrávat k Aid Kidovi.
Žijeme šťastnej život.
Děkuju za něj.