To by mě nikdy nenapadlo, říkám si, když klečím před navršenou hranicí s krabičkou zápalek v ruce…
Z levé strany cítím pohledy dvaceti vyčkávajících lidí. Některé netrpělivé. Jiné trpělivé.
To by mě nikdy nenapadlo, že se ti přede mnou taky mohli bát, že jim to nechytne.
Řikám si.
A škrtám.
Od čtvrtka do neděle jsem byl „v lesích“. Během následujících dvou let budeme moci pomáhat při dýcháních a dalších báječných lesních aktivitách. Oba budeme mít navíc možnost asistovat během dalších běhů programu Stargate, který jsem sám absolvoval v roce 2013. A který, jak si někteří z vás možná vybaví, mi doslova a do písmene změnil život.
V sobotu jsem dostal na starost zapálení slavnostního ohně před indiánskou saunou sweatlodge. Možná si dokážete představit, že má takové slavnostní zapalování spoustu bodů, které je dobré odbavovat pěkně precizně a vědomě jeden po druhém. Což, když to děláte poprvý, neni vůůůůbec taková legrace, jak jsem si pískal.
A tak klečim v prachu širokýho ohniště, a soustředim se…
a sirka v mejch prstech zaprská. A rozhoří se. Pak málem zhasne, ale zase se rozhoří. Pak chytne březová kůra (ta hoří i suchá, řek by Mári). Pak se zvednu, oprášim si kolena. Poodstoupim. A sleduju, jak se oheň pomalu zvedá, jak z východní strany pomaličku, ale přeci jen, prolézá na západ. Jak sbírá sílu.
Pak už musim stát v uctivý vzdálenosti.
A stojím tam dalších pět hodin, obíhám žhavej střed ohniště a na dlouhých vidlích podávám do potní chýše doruda rozpálené kameny.
Kamenné bytosti přicházejí.
Říkám pokaždé, aby ti vevnitř věděli.
A ti vevnitř odpovědí.
A pak už jde všechno tak, jak má.
Byl to překrásnej víkend.
Byl to překrásnej víkend a jse mvděčnej, že jsem ho mohl částečně strávit s Maruškama. Že jsem v tomhle prostředí, kde se mi kdysi začala chvět země pod nohama, mohl jít loukou se svojí ženou a dcerou, bosý, prostovlasý a plný, kompletní, dokonale a cele šťastný.
Bylo fascinující vidět celej program z druhý strany. Jak všechno funguje, co se děje v týmu, když mají účastníci plný ruce svý vlastní práce. Bylo těžký, nepodlehnout skepsi a únavě, když jsme jeli dlouho do noci a ráno jsem zaspal a přibíhal na důležitý setkání jako poslední s bolavou hlavou a coffee cravingem as hell. Bylo neuvěřitelně obohacující, sledovat, jak nová třída jde tou samou cestou, jako tehdy ta naše.
A jak je ta cesta jiná, tak jako je jiná nová třída.
Naučil jsem se spoustu věcí.
Je úžasný cejtit, co ten pobyt, co ta práce teď dělá ve mně.
Hluboká vděčnost, velká radost, skutečnej respekt těm, který tuhle cestu objevili, co ji drží a co nás po ní vedou.
Děkuju, děkuju, dekuju
Děkuju vám všem