ráno nás vzbudila Maruška, chvilku se mezi námi mlela, na chviličku se stočila k jednomu z nás, odkud zase za nespokojeného „ně, ně, ně“ zase vyveslovala k druhému. kde se situace opakovala.
Máša vstala a přinesla ranní mlíčko.
A zatímco Maruška pila, rodiče jsme usnuli. A pak s námi i naše dcerka.
Takže když mne ve čtvrt na osm budil budík, už jsem byl připravenej.
vstal jsem, osprchoval se, připravil, nasedl do Jeřabinya vyrazil. Dnes nám blokově čistěj ulice, tak je to nejjednodušší.
Nejezdim do práce autem úplně rád. Jednak je to přes celý město, což může bejt někdy na dlouho a trochu stres. Jednak je tu na Roztylech blbý parkování.
Ale město bylo čistý a parkování jsem našel kousek od práce v jedné boční uličce.
Tady jsem nedávno potkal Vaška Semeráda, řikám si. Copak asi… á, támhle jde. A tak jsme se ještě prošli s Vaškem a popovídali si. A pak jsem dorazil do práce a vyřešil snadno zapomenutou kartičku. A byl u počítače, sice ne první, ale druhej, což je taky dobrý.
Otevřeným oknem sem fouká studenej jarní vítr.
Na tomhle patře v týhle části sevěta se (mi) alespoň na chvíli zdá všechno v rovnováze.