Jednou nohou v práci, jednou už pryč. Dneska mne čeká schůzka kvůli klipům, potom už jen mé Marie.
Je to nabušený týden. Ale takhle, když se mu odkrojí pondělí a pátek, přijde mi jako ideální sousto. Plnotučný, pětidenní pracovní týden, je na mě, při vší ostatní práci, poslední dobou fakt hodně.
Když si nehlídám síly, dřu pak o dno. A s fyzickou únavou obvykle prudce spadnou i emoce. Dřu pak o dno dvojnásob. A ještě jsem protivnej.
Podobná protivnost mi pokazila začátek Mášina křestního víkendu. Ale atmosféra společný sounáležitosti, kterou znám z vejletů do lesů, mě brzo bohatě dosytila. A když jsem si pořídil kafe a dostatečnej přístup kofeinu, bylo nebe zase bez mráčku.
Společně s Maruškami jsme vystoupali na Trosky, spoustu času jsme strávili s tou maličkou jen ve dvou. A bylo to parádní.
A velmi silnej byl i samotnej křest. Velká poklona a díky Laďovi Heryánovi, kterýho kdyby Katolická církev neměla, nevim nevim.
Zejtra odjíždím do Úštěka. Měli jsme vyrazit všichni. Ale jsme v pohybu prakticky neustále, tak je možné, že nakonec pojedu jen s ostatními zvířaty. Zítra večer hrajeme na Dvojčeti Malé zvíře a pozítří a popozítří zkoušíme a skládáme.
Mezi začátkem a koncem postu uplynulo asi šest hodin.
Schůzka v Oku byla víc než plodná. Třeba by se z ní nějakej klip mohl vyhlídnout, Alba i Jakub vypadali jako sympaťáci, který milujou tvorbu. Pokyvuju si tady u toho hlavou.
Těším se na zítřek. A taky se mi nechce od děvčat. A taky jsem unavenej.
Je to velikánskej život.