Když už nevím jak dál v korporátním textu, ani se mi zrovna nedaří konstruktivně přemejšlet o všech těch možnejch organizačních nástrahách, který zbejvá vyřešit do pátečního koncertu v Paláci Akropolis.
V současný chvíli je prodanejch přes 400 lístků, což mi přijde neuvěřitelný.
„Hlavně buď v klidu,“ opakuju si pro sebe nahlas.
A když to nepomáhá, mám po ruce dva rozpracovaný obrázky.
Ve chvíli, kdy řešim, kam přidat barvu a kde to nakonec nechat prázdný, mám hlavu soustředěnou jen na hrot pera… který už zase spíš než rýsovací pomůcku připomíná jedem napuštěnou indiánskou šipku. a taky často pouští velký kaňky a dodává tak práci nečekaný dynamický štulce.