Zima nám řiká:
Pěkný hele, ale di spat. Moc hezký koncerty, všechno, práce, bezva… a teď? Di spát. Zalez si do peřin, koukej na filmy, jez a pij horký čaje… a spi. Je zima. Světlo vypínám dřív a zapínám pozdějš. Víč co to znamená?
Spi.
Tak.
Řiká nám zima.
A my dál pokračujeme ve svejch tempech a úkolech, cestách, jako by se nechumelilo…
Včera jsem byl předat v Mimoni klíče a byt. Tátu tam na jednu stranu už nepřipomíná nic, na druhou stranu to byl posledních pár let jeho byt, jeho výhled z oken, jeho zahrádka.
Nenapadlo mě, že tak náhle osiří.
Paní z pečovateláku mi dala podepsat smlouvy, dal jsem jí klíče a já jel přes Lípu zase zpátky do Prahy. Poslouchal jsem rádia, většina relací se točila kolem pána, co v Ostravě v nemocnici zastřelil šest lidí a pak sebe.
Svět je komplexní a obrovskej.
Jedna z moderních teorií o vesmíru a vědomí soudí, že celá naše realita, celej kosmos, by mohla být jediná entita, snažící se uvědomit si a poznat, třeba skrz nás, sama sebe.
Moc se mi to líbí a skvěle to sedí do všeho, co jsem se naučil při dýchacích pracech.
A hlavně co mi bylo s definitivní jasností a v naprostý plnosti sděleno, předáno, darováno, před rokem a pár dny, v údolí kousek od Berouna.
Všichni jsme jedno, všechno je spojené jedním vědomím, všechno je navzájem propojeno pevnou sítí vzájemných vztahů a interakcí. Jak tomu vědomí budeme říkat je úplně jedno. Ale je tu, právě teď, pro nás pro všechny.
Všechno je v pořádku.
Klid.
Nádech, výdech.
V takovejch mrazících jde od pusy pára.
Za oknem se město tetelí v ostrým zimním slunci.