když jsme byli kdysi s Olgou na párové terapii, v jednu chvíli jsme s naší terapeutkou narazili na to, že každej z nás většinou nese nějaký svý téma. že se s ním vždycky popasuje, když má štěstí, podaří se mu problém na nějaký úrovni pochopit, vyřešit, otevřít.
pak si nějakej čas myslí, že má vyhráno…
a pak se ten problém objeví znovu, jakoby po spirále, o úroveň vejš… většinou se stváří jako něco jinýho… a tak chvilku trvá, než to člověk pozná a rozklíčuje… a než zase dostane možnost ho pochopit, vyřešit, ošetřit…
často se k tomu rozhovoru vracím, když se ocitnu tváří v tvář starejm vzorcům v novým kabátě. nový aspekty známejch situací.
většinou je to nepříjemný a já mám tendenci brblat, že mám svý práce a problémů a starostí dost… snažim se to co nejrychlejš vyřešit a shodit ze stolu. a pak se ukáže, že to je zase ta stará známá, povědomá obluda…
a tak si nakonec chytnu do ruky pár kamenů a po důkladným křižování se ponořim do hlubiny, abych našel ten uzel na materii, ten zvláštní květ, jehož vůně se prolíná mým dětstvím, dospíváním a dospělostí… a snažím se ho pochopit, obejmout, přijmout
dnes už o tom květu něco vím
třeba to, že nejnáročnější je stát pevně za svým instinktem nikoli proti nepřátelům. Tam už snad umím přijmout fakt, že jejich realita je úplně jiná a tu mou nijak neohrožuje…
ale že těžké je to v tváří v tvář nejbližším přátelům, kteří se v dobré víře a upřímně domnívají, že jsem sešel z cesty a mířím špatným směrem. tady ochotně už už přistupuju na přátelské a dobře míněné rady. tady jsem ochotnej svý instinkty tišit a klidnit… a dlouze znovu a znovu procházet, prověřovat, zkoumat svý pohnutky, svoji kompetenci a cit.
tak good luck
me
nádech, výdech
nech si, co je tvoje
a co není, to s dalším nádechem vydechni ven
let it flow, let it go