V pátek jsem hrál jako Kittchen solo v Dejvický klubovně. Pozval mě tam Walda, kterej mne jednou za čas takhle vytáhne… a bylo to parádní hraní.
Dejvická klubovna je moc hezký, zároveň komorní a stísněný místo… zase jsem si uvědomil, jak mi je dobře, zalezlýmu v šatně. trochu kosa. trochu samota. ale klid, že?
Pořád se vezu na vlně radosti ze sólovýho hraní. Vlastně i ze společnýho hraní, to jsem ale letos zatím neměl možnost. Koncert v Klubovně byl soustředěnej a klidnej. Moc hezky se mi hrálo a vlevo ode mne, ve tmě, několik lidí zpívalo skoro všechny texty.
Líbí se mi, když můžu díky looperu a novýmu Delayi DD8 od Bosse, proplouvat plochama od písničky k písničce. Je to, jako vznášet se ve volným prostoru… mezi písničkama… občas v tý proluce vznikne další malá písnička, nebo se obejví nějaká starší…
a zase mi je při hraní, jako když vám začíná najíždět MDMA… zdá se mi, že čím jsem citlivější na změněný stavy vědomí, tím víc si uvědomuju, jak mne porovází, jak je vyhledávám i v běžným životě… a hrát na podiu, hrát na podiu sám za sebe, tancovat, improvizovat, zpívat… je jak zázrak. Další ze zázraků, kterejma je náš „všednodenní“ svět plnej.
V sobotu ráno jsme přenechali Marušku, už s mírným kašlem, dědečkovi Kadějovi a odfrčeli do Mariánských Lázní. Napřed raklet u Markéty, pak krásnej hotel, bazén, sauna… a potom ples Markétiny nejmladší dcery Aničky.
Na plese jsem nebyl dlouho. A trochu jsem se obával… ale bylo to bezva. Předtančení bylo opulentní a připomínalo mi spíš zahájení olympijských her… a bulel jsem u něj dojetím, jako želva. A pak jsme jedli chlebíčky, pak jsme tančili, pak jsme si skočili na dortík do coctail baru… a nakonec, po půlnoci prošli koridorama, co opravdu připomínají chodby a pavilony z Bioshocku… a šli spát.
Ráno veliká hotelová snídaně a pak so Jeřabky… a frčeli jsme zase domů. Tam už Maruška kašlala tuze moc a tak jsme zahájili velkej nedělní odpočinek…
koneckonců v pondělí mne čeká ta Bratislava…