nakonec jsem ve čtvrtek a Vysočinu odjel sám. Malou Marušku jsme k babičce a prababičce raději nedali a Máša se rozhodla zůstat doma. bylo to několikanásobný rozhodování a bylo těžký… a i když jsem se nakonec vypravil, těsně před cílem nás zastihl telefonát, že stát skutečně zakázal shromažďování do 10 osob a že se celý setkání, a tedy i moje asistence, ruší.
Na místě se nakonec ukázalo, že je limit vyšší… ale já se i tak rozhodl vrátit. Legrační bylo, že ať jsme počítali, jak jsme počítali, i se mnou nás pořád vycházelo 31. Problém vyřešen.
Jel jsem zpátky po těch silničkách sám, ve vesnici, kde jsem zatím nikdy nezastavil, jsem zastavil a stáhnul si audioknihu o životě Marilyna Mansona a cestou do Prahy jsem poslouchal, jak s bratránkem prohledávali pornografický skrejše Marilynova dědy… určitě by se to líbilo bráchovi Technařovi… řikal jsem si. a jel domů.
taky to nebylo snadný rozhodnutí. ale mockrát se mi mezitím ukázalo, že správný. Ve chvíli, kdy začala vláda podnikat další kroky, byl jsem vděčnej, že jsem s děvčatama. a že ony nejsou na ty zprávy samy.
je zajímavý, jak se to vztahuje k pondělnímu setkání na Terapii, diskuze o pústu, kompetenci, vlastních hranicích a rozhodování se mezi já a my. Fascinující studium.
Koukáme na filmy, občas se jdeme projít ven. Ale jinak jsme doma. Společně.
Posílám pozdravy do všech podobnejch rodinnejch enkláv. I všem, který z nějakýho důvodu jsou teď sami za sebe.
Držte se.
Držme se.