tolik času společně doma jsme nestrávili dlouho. Ustavuje se jinej rytmus, trochu jiný pravidla. Jsme víc v klidu, řekl bych. Včera jsme vyjeli do přírody na Vyhlídku Máj. Ale ukázalo se, že to nebyl až tak originální nápad. Vesnička i s odstavným parkovištěm byla plná zaparkovaných aut, jen jsme opatrně prokličkovali a jeli dál, na mez. Obešli kolečko, zahráli si na babu s nadšením vřeštící Maruškou… a jeli zase domů.
Tedy napřed do Hellu, vyzvednout dezinfekci, kterou Míla nechává míchat. obavy o zdraví naší rodiny a blízkých jsou celou tu dobu samozřejmě součástí našeho života. Oba jsme opatrní, Máša to ze svý podstaty bere trochu vážněji, než já.
Teď zrovna žehlí a skládá látku a vyrábí roušky.
Maruška spí.
Já odbíhám od psaní knížky k různejm dalším činnostem.
Třeba k kompilaci a domyšlení 10 nakažlivých vtipů o Koronaviru na naši firemní sociální síť. Taky si trochu kreslím a trochu čtu. Všemocnou hadí sílu. Poslední dny se mi to docela osvědčilo.
Vždycky se trochu ošplíchnu něčim jiným. A pak si mě zase přitáhne Matka Propast a Vřeteno. Kus po kuse postupuju dál, stránku po stránce. S přibejvající masou textu se objevujou problémy. Prázdný místa, kde co chybí, kde co přebejvá. Ale tim se teď netrápim.
Tim si teď dělám radost.
Je úžasný vidět, kolik pozitivní energie a nápadů provází současnou krizi. Kolik lidí nezištně nabízí pomoc, kolik lidí se rozhodne zachovat laskavě ke svejm blízkejm, nebo dokonce k úplně cizím lidem.
Na druhé straně stojí současní vládní představitelé, kteří jako by vůbec nevěděli, co mají dělat. Všechny ty chvástavé a slavně nesplněné sliby, nadnesená sebechvála v kontrastu s postupně odkrývanými selháními. Rozumím tomu, že současná situace by dala pokouřit kdekomu. A já bych na jejich místě být nechtěl.
Ale tahle parta je spíš jako z nějaký francouzský komedie. Který jednak nemám rád. A jednak to vůbec neni legrační.
Konec politickokritického okýnka.
Zpátky k psaní.