pár dní jsme byli s Maruškou u bráchy Pankáče na horách.
bylo to bezva, nový prostředí, Maru řádila s bráchovou dcerou Lílou a synem Jeníčkem. My jsme si trochu popovídali a prošli se na čerstvým vzduchu.
Experimentoval jsem s akrylovejma inkoustama, rozpouštěnejma v mrznoucí vodě. napřed na baloně, pak během pokuřování na zápraží. dopadlo to výborně. Jeníčkovi, Verče a jejich rodině tak doma zůstal obraz, kterýmu říkám Zmrzlej rytíř a brácha Chobotnice vypouštějící inkoust.
včera jsme se vraceli
ráno jsme ještě chytli sníh a jednou jsme si sjeli kopec nad bráchovým domem, postavili jsme sněhuláka, stihli trošičku promrznout… a bylo.
celou cestu do Prahy byla mlha
Maruška nespala, koukala, povídala… nebo mlčela
dvě hodinky utekly jako voda…
Dneska ráno jsem četl kus povídky z Motýlí knihy v Café Fra do videopořadu, kterej z textů sestavil Petr Borkovec. Zase jsem se ho zapomněl zeptat, jestli náhodou nemá něco společného s tím panem Borkovcem, co kdysi v Santa Crystině seděl na verandě svého domu a zatímco si s námi, utrmácenými cestovateli v létě roku 2004, povídal, dlouze hleděl na vzdálenej mořskej obzor.
Odpoledne jsme s MAruškou podnikli procházku na Břevnov, kde jsme Mášině babičce a Mařenčině prababičce v jedné osobě, zamávali do okna. Babička je v domově Eliška a je teĎ nachlazená a nemůže mluvit… tak jsme na sebe jen mávali a mávali.
A pak jsme šli, nebo spíš jeli s kočárem, celou tu cestu zase zpátky.
Bylo to pořádné a dcerka dneska spí, jako dřívko.
Máša do pondělního rána pracuje na svých knihách a projektech, takže jsme s Maru on our own. A je to dobrý spolubytí.
Těším se z toho. I z toho, že si takový drobný radosti jsem schopnej uvědomit a užít.