v pondělí jsme vyjeli na venkov. Marušcin kmotr letí se svým přítelem do Dubaje a tak nám přenechali na víc jak týden svůj luxusní dům ze skla a dřeva s průčelím do volné krajiny.
když jsme se doštrachali na místo, bylo krásně. Jasný slunce se pomalu sklánělo na vysokým nebi. Vyrazili jsme s Maruškou na procházku, kolem nikde nikdo. Po dlouhý době v klidu a bez roušek. Usadili jsme se na schnoucí mezi, pozorovali to slunce a mraky. A pak nasbírali dřevo a před chatou rozdělali oheň a Maruška do něj házela větve, co jsem jí před tím nalámal.
“vypadáš šťastnej,” poznamenala Máša, když se vyloupla od práce. Měla pravdu. Rozpřáhl jsem paže. Za kopcem zapadalo slunce, ptáci mu zpívali na rozloučenou. Oheň voněl a praskal. Čeká nás týden v takových lázních klidu. Úplně jsem cejtil, jak každej pór mýho těla regeneruje. Sbohem, Stromovko a Letenské sady, našťouchané vystresovanými pražany s pražančaty. Čus roušky. Pičus.
když Máša zvedla telefon a zaslechl jsem, jak do něj překvapeně odpovídá: “nekecej”, stihlo mi všechno dojít netradičně rychle. A skutečně. Kmotr je pozitivní, do Dubaje se nejede, naopak. A tak jsme ještě poseděli u ohně. Jen už jsme moc nepřikládali. Zabalili jsme čerstvě vybalený. A před půlnocí jsme byli doma, jako na koni.
cvičení v nelpění je pěkná a užitečná věc. Dlouho jsem neměl možnost tak báječně potrénovat. Napřed se mi ale regulerně chtělo brečet, zalízt si do nějakýho teplýho těmnýho místa a tam zůstat na věky věkův.
postupně jsem to přes tejden rozdejchal, až zase dneska ráno jsem se vytočil, když jsem chtěl jít koupit snídani.
Čemu sakra pomůže, když v pátek zavřou všechny obchody? Běsnil jsem. Co si na nás ta banda psychopatů, co nás drží jako rukojmí, vymyslí příště? Ach bože!
jak řikám. Cvičení v nelpění.
vidim, jak nám všem chybí prostor a možnost vypadnout na chvilku do přírody. Vypadá to, že jakmile to bude možný, asi zase naložím tu naši malou zrzku a vyjedu s ní do přírody a za kamarádama. Za kopcema kouzlí jaro.
Komentáře nejsou povoleny.