nakonec jsem až dneska ráno dostal v olověné injekční stříkačce stopové množství radioaktivní látky. možná nebyla ta stříkačka úplně celá olověná, kdybyste mě někdo chtěl chytat za slovo, což se tu prakticky neděje, žejo, chodí sem samý slušně vychovaný lidi. ale každopádně byla kovová, olověně vypadala. konec diskuze.
pak jsem si čtvrt hodinky počkal a pak mne sympatickej mladej muž pozval do místnosti s „přístrojem“. Přístroj vypadal trochu jako ten na magnetickou rezonanci, když jsem si na něj lehal, zeptal se mě pán, odkud jsem. Že mu přijde, že mám německej přízvuk. No.
Pak mi vysvětlil, že mi spustí těsně nad obličej, jednu část zmíněnýho přístroje… a že pod ní budu bez hnutí ležet deset minut.
těsně nad můj obličej, jakože vážně třeba pět milimetrů nad nos, se mi přiblížila bedýnka s křížkem, na kterej jsem myslel, že budu koukat, ale tak blízko bych nedoostřil. překvapivě mi to bylo hodně nepříjemný. nebo to možná není tak překvapivý, ale nečekal jsem to. ležel jsem v roušce, těsně nad hlavou krabici, která, jak mne hned napadlo, kdyby na mě spadla, nejspíš by mi rozmáčkla hlavu, jako když s gustem šlápnete kanadou na bejbyrajčátko. jen nožičky by kopaly do lehátka. což by nevadilo, protože pode mnou byl jednorázovej igelitovej lajntuch, to by se vošplíchlo, jejej.
nepřidala mi ta představa.
využil jsem všechno, co jsem se naučil během meditace.
nic.
hehe.
teda, jakože: zklidnit dech, jakkoli se mi chce začít dejchat rychlejš. soustředit se na pomalej nádech. jak vzduch proudí do mejch plic, naplňuje plicní sklípky a tak dále. a pak výdech.
po deseti minutách přišel pán, kterýho jsem teda skrz ten meotar nad sebou jenom slyšel, jak řiká:
„a teď se to bude dvacet minut kolem vás pomalu otáčet a až to začne dělat takový zvláštně hlasitý zvuky, tak už to končí.“
meditoval jsem, přístroj se mi skutečně pomaličku otáčel kolem hlavy. jelikož jsem vstával v šest, chvilkama se mi do tý meditace problikl mikrosen. a byl jsem moc rád, že třeba nepotřebuju čurat. nebo tak.
jak jsem ovšem dospělej, časový jednotky jako dvacet minut, utečou většinou rychle. Nedělá mi problém se zasnít a nechat hlavu courat po lesích i na mnohem delší časový úseky. možná proto mi pán přihodil „neplánovanejch“ deset minut navíc.
a pak jsem byl najednou zase venku, na parkovišti před IKEMem, platim parkování a jedu tou Krčí, nebo jak se to tam jen, Praha už pomalu tuhne v dopravních zácpách. však je taky rozkopaný kde co.
moje stopově radioaktivní krev mi naštěstí umožňuje zůstat prakticky ledově klidnej a taky mě naviguje novejma cestama, který vyrostly na těch starejch, přestavovanejch.
teoreticky bych mohl bejt doma s holkama. Jen bych se teda s nima během dneška nesměl objímat a tisknout si je ke krku. A proto jsem, aby Maruška nevěděla a nebylo to pro ni zbytečný trápení, naproti přes chodbu u Jindřišky. Živim se junkfoodem a koukám na seriály. Dokoukal jsem vynikající čtvrtou sérii Farga. Jsou to prostě parádní seriály, i když tam vlastně vždycky všechno dopadne aspoň trochu blbě. Ale i dobře. No hrůza.
Odepsal jsem na pár mailů, k čemuž se jinak přes den moc nedostanu. Fakt se k počítači nijak nehrnu, můj macbook používá většinou Maruška na pohádky a já odbavuju všechno na telefonu. Zajímavý sledovat. A taková je to moudrá a šikovná a krásná a lesklá věc. A třeba na psaní postu, jako je tenhle, výrazně lepší. Pohodlnější.
Snadno se dá přidat i odkaz. Takže ještě na závěr můžu jednoduše připomenout, že zejtra a pozejtří hrajeme ve Vile Štvanice představení Les sebevrahů, který je skvělý a na který je ještě pár lístků. Velmi zvu. V hlavních rolích Anička Kameníková a Jan Hofman. A já.
Žádné lístky už nejspíš nejsou na náš koncert v Divadle pod Palmovkou. Koukám, že kecám, ve chvíli, kdy píšu tenhle post, takže v úterý ve 21:27, jsou ještě tři na balkóně. Měli jsme ještě příští rok hrát závěrečnej koncert na jednom velkým českým festivalu, ale sešlo z toho. Tak je Palmovka poslední, v tuhle chvíli domluvenej, koncert. Ještě bychom příští rok udělali rádi tedy alespoň vlastní rozlučku… jestli, kde a kdy, je ale zatím ve hvězdách.
Brzo ale napíšu o tom Filmu Naživo, fakt že jo. Než se to úplně ztratí. Záznam už je ale k dispozici. Za 250 Kč se na něj můžete podívat na stránkách Film Naživo. Doporučuju rovněž, všema deseti, fakt se to povedlo úplně zázračně. Ovšem jak jsem psal vejš, brzy víc, teď už čau.
čua.