Když nám Veru napsala do kapelního chatu, že by s námi chtěli Jatka 78 natočit Film Naživo, úplně jsem se rozradostnil. Nevím přesně, čím to je, ale ta cirkusovo akrobatická atmosféra kolem cirku La Putyka mi přišla vždycky tuze přitažlivá. Nejspíš vlastně vím, asi to bude setkáním s Divadlem Continuo a hlavně se Salvim a Seiline z divadla Décalages. A tím okouzlením, který to setkání přineslo. Navíc samotný Zvíře je vlastně takovej malej cirkus. Vlastně ani neni moc malej. Středně velkej cirkus. I proto mne pořád hodně láká, zakončit naše společný šestiletý zvířectví, koncertem právě v cirkusovým stanu. Už se to blíží, třeba to klapne.
Tolik k stručnýmu úvodu.
Na bohnickej Hřbitov bláznů jsme přijeli tuším kolem půl dvanáctý a bylo slunečno a chladno.
Vzduch byl chladný, slunce jasné.
A na místě už stály dva propojené zahradní stany, v nich teplomety, o kus dál elektrocentrála a čistá, nová, voňavá toika. Na místě natáčení, u hřbitovní kaple, se už pomalu rozestavovali filmaři, režisér Andy Fehu už byl na místě, kameraman Jakub a scénáristka Kája taky. A i zvěř se pomalu slejzala, tak jak to míváme, postupně. Na posled přiběhla Maruška Puttnerová/Nováková tak vystresovaná, že se ani nevoblíkla a klepala tam chuděra kosu jen v nějakým svetýrku, no prostě nesmysl, tak jsme ji zabalili a začalo to.
O předběžným scénáři jsme věděli něco málo s Ondrou Matajem, Blankou a Lindou. Ladil se do poslední chvíle a taky jsme se shodli, že bude nejlepší, když nám to Andy řekne všechno najednou a všem. A nebude nikoho plašit dopředu. Protože co já? Já se těšim prakticky na všechno, jsem otevřenej téměř jakýmukoli dobrodružství, který mám štěstí, absolvovat za hřbetě tohohle zvířete. Chápu ale, že někoho představa herecký akce, byť drobný, docela straší. A tak jsme se vhtěli vyhnout strašení předem.
Andy je ale velkej sympaťák a má na kontě spoustu zajímavejch filmů, hezky to všechno vysvětlil, předvedl… a fakt, že sám si užil spoustu akce přímo s náma, dodal jeho povzbuzujícím slovům váhu. takže se všichni víceméně uklidněni zase rozprchli. část jela s dětmi nebo za dětmi domů, část jsme zůstali na místě. postávali, balili, pokuřovali a sledovali, jak do lesa, plnýho žlutýho listí, přijíždí další a další auta a dodávky. Tadyhle jedna s nápisem speciální efekty. A z každý dodávky a každýho auta vylezou další chlápci a děvčata a zapojej se do rozhovorů s těma, co už tam jsou… přes mezi stromama se na dýlku třeba padesáti metrů natáhne igelitovej rukáv, na jeden jeho konec se přistaví kouřostroj a v jednu chvíli se ten studenej sůunečnej den najednou celej zadýmí. Všechno je bílý a z hustý mlhy se vynořujou postavy a objekty a stromy… chvilku se to drží a pak je to zase pryč. courám se mezi „placem“ a místem, kde stojej stany a auta, stranou, aby pak nerušily při natáčení. a dojde mi, že jsem se asi nikdy nedostal do situace, kde bych se ocitl v samým středu soustředěný činnosti tolika různejch lidí. Byl jsem samosebou členem naší smečky, ale všichni, jak jsme byli, jsme byli tím centrem. Přišlo mi to úžasný. Chvilku mne napadlo, jestli to neni pýcha. Ale pak jsem si zase řek, že bych byl trubka, kdybych si nechal proklouznout takovejhle sváteční okamžik mezi prstama. Jenom proto, že jde o mne.
Přijel Dan z Portáše, kterej nás zvučí. A ukázalo se, že nedorazil někdo důležitej s elektrikou, do který jsme se měli zapojit s kapelou. A přesto, že nás Aid Kid šikovně zorganizoval a nakonec jsme většinu sítí a odposlechů roztahali a zapojili sami, začali jsme nabírat skluz. Bylo to znát podle nervozity filmařů, v pozadí jsem registroval nastartovanou divadelní produkční, která přecházela spadaným listím jako nasranej tygr v kleci a syčela do telefonu, že až ten chlap dorazí a zapojí to, tak uvidí. A do toho pak i naši Blanku, která se snažila postrkovat celej proces zase na druhý straně. Napřed jsme nabrali půl hodiny, pak hodinu. Pak se začalo stmívat a najednou zbejvala do představení hodina. Andy všechny svolal na generálku. Napětí bylo jako luk, cím dál víc to celý pružilo a do úspornosti místama provzlínávala hysterie. Ale prošli jsme generálku, kdo kde co říká, kdo kde rámcově co cítí, co se děje mezi písničkama… bylo toho hodně a bylo celkem jasný, že to celý nemůžeme udržet, že se to takhle na poslední chvíli nedá…
pak skončila generálka a do začátku přenosu zbejvalo deset minut. a pak jsme najednou stáli v kruhu s ostatníma zvířatama, kolem temnej les a z dálky se ozývaly povely pro ztišení… a my se chytli kolem ramen, tak, jak to děláváme před koncertem, semkli se do těsnějšího kruhu… a rozezpívali se. A celý to začalo.
Skoro přesně o hodinu později jsme znovu stáli v kruhu. Dozpívali společnej tón a pak se pomalu, každej na svoji stranu, rozešli do temnýho lesa. Najednou jsem byl sám, kousek za kaplí, ruce celý od lepkavý umělý krve. na chvilku bylo ticho a pak se z dálky ozval hlas: „hotovo, máme to.“
a stejně, jako ve filmech, jsme všichni začali jásat a radovat se. protože to všechno nakonec klaplo. protože všechno, co se mohlo pokazit, se povedlo, protože se dechy sice rozlaďovaly jinak, než smyčce, ale tak akorát, že to dohromady hraje skvěle. všechny písničky vyšly parádně, jako kdybychom hráli na suchým, rovným, osvětleným pódiu v ideálních podmínkách. Všechny herecký akce, jakkoli z většiny neherecký, zapadly na svý místa. A jak jsem se pak mohl přesvědčit, když jsem záznam viděl, fantasticky do obrazu sedly i Lindiny projekce. Přesně na správnejch místech podle scénáře dělaj přesně tu věc, kterou jim předepsal. Zkrátka jsem nadšenej. Pustili jsme se do další bláznivý věci. Všechno jsme vsadili na jednu kartu, na jednu kameru, v konkrétním okamžiku a místě, všichni spolu. A rozbili jsme bank. Nebo jak se to říká, když vyhraješ. Pro mne jde o nejlepší živák, na kterým jsem se měl tu čest podílet. Takhle. Ano, takhle nějak jsem si to celý představoval. Jako báječnou zářící raketu, vystřelenou do nebe.
Záznam si můžete za 250 Kč pořídit na stránkáchFilm Naživo. Pokud by to nebylo jasný z předchozího postu, vřele vám doporučuju si ho pořídit a v klidu pustit. Myslím, že se to povedlo vážně parádně.