pondělní koncert na Palmovce byl naprosto neuvěřitelnej, silnej a superkrásnej zážitek. paní Markéta, která nás na vlastní triko do Divadla přivedla, nám pak nadšeně vyprávěla, že standing ovation většinou na koncertech nemívaj. A že určitě ještě nikdy neměli dvakrát. Všem (nám) zářili oči, všichni se rádi viděli a v prostorný herecký šatně se kolem velkýho stolu z palet brebentilo. A venku pod příštřeškem se zase kouřilo, dvě takový centra… třetí pak bylo hluboký divadelní podium s velikánským plátnem a krásnejma světlama. V jednu chvíli, když jsme se vrátili na první přídavek a v sále bylo pološero do zelena, jako v nitru akvária, a lidi se začali zvedat ze sedaček a kolem byly ty radostný a šťastný zvířata, vevnitř jsem byl ten radostnej a šťastnej já, se mi z očí vyhrnuly slzy radosti a dojetí nad tím vším, včetně mně samýho, Kundera sem, Kundera tam… a stál jsem tam a brečel a usmíval se, jezdec na emocích, transgalaktickou helmu volně pod paží, všichni jsme tleskali a do toho všude to kouzelný světlo, který ze všeho dělá zázrak…
