Abych to dovysvětlil. Jak pravidelní čtenáři vědí, už cca deset, jedenáct let se potýkám s hyperfunkcí štítný žlázy. Po dlouhodobým zklidnění a způsobným braní léku Propycil se mi během posledního roku a půl zase trochu rozjela. A můj endokrinolog mě už skoro těch deset let přemlouvá, ať si nechám štítnou žlázu odoperovat, že to je bezva, že už pak nebudu muset brát léky, co jsou blbý na játra, ale jenom hormony, což neva. prostě nádhera. Jen teda je při tý operaci zanedbatelný riziko poškození hlasivek, což je důvod, proč třebas Lucie Bílá, viď, si nechala štítnou žlázu odstranit pomocí radiojodu. A jak je dneska spoko.
Řikám si teda, co je dobrý pro Lucku, je dobrý i pro mně. A než jsem se nadál, najednou mi volali z IKEMu, ať tam v 7:15 jsem a bylo.
Tuhle návštěvu jsem popsal v předešlých postech. Jénže. NA pondělí jsme byli domluvení na začátek takzvanýho akumulačního testu, kdy budu brzo ráno do IKEMu docházet po tři dny… a pak za tejden, v další pondělí, mi řeknou, jestli se pro terapii hodim. a hned mi ji nasaděj.
Počkat počkat, řikám já. Nenene. Test dobrý, ale během léčby je člověk radioaktivní, takže by neměl spát v posteli ani vedle svýho dospělýho partnera, natož aby se nějak muckal s děckem, takže bych byl od pondělí 13. radioaktivní přes celý svátky, což teda rozhodně nechci.
Jakkoli jsem se takhle bránil, sestřička, nebo kdo to se mnou po telefonu domlouval, tuhle informaci nepředala. A tak na mě paní doktorka Navanka Solar v pondělí v 7:15 vybalila, že teda za tejde, když všechno pude jak má, začnem. a já chytil paniku, a hned se teda zase začal bránit… půlku pondělí jsem strávil v helu tzv., odpoledne mi ale při dalším měření řekli, že teda počkají až po Vánocích, že to neva.
Během celýho dne jsem se, taky mírně radioaktivní, držel stranou toho našeho kvítku. Kterej si oblíbil první vlastní dospěláckou písničku. Je to Dlouhej kouř od Chinaski z desky První signální.
Víte, že jsem si myslel, že to je družice?
Nevíte.
V úterý a strředu jsem po ránu jezdil na Kačerov a pak busem na IKEM. Už to tam umim a vim kudy jít.
Taky se během těch pár dnů stala ta zvláštní věc, co už se děje druhym rokem. Ve chvíli, kdy jsem měl na účtu poslední tři stovky a už tejden dumal, jestli je to teda opravdovej konec mý výtvarnický profesionální dráhy, najednou se stavil pán pro dva obrazy, kamarád si objednal další a od Františka Řezníčka přišly peníze z Červenýho koně. A taky z Paseky za Vřeteno. Ne mnoho. Ale nějak se to sešlo. A najednou mám na dva měsíce a na Vánoce. A časy, kdy jsem s nedůvěrou pohlížel k zamračené obloze, jsou jakoby dávno a týkají se nejspíš nějakého jiného Jakuba. Je to trénink klidu a sebedůvěry. Hledání rovnováhy, mezi obezřetností a uvolněním.
A jak říká má moudrá a krásná žena:
A to je náš život.
Komentáře nejsou povoleny.