lanka

lanka del reyka

dneska prší s kratičkejma přestávkama.
od noci a nejspíš až do večera.
sedím u velkého stolu, v kamnech žhne poleno, na sušáku u kamen se sušej věci, který tu jinak schnou dlouho.
Koukám na Vikingy, maluju, píšu, nahrávám. Jak Malý písně o kočkách tak Aloise Nebela. Vlastně se tu mám moc hezky, mít tu ty dvě Marušky, nechybělo by mi nic.
Takhle ve vší tý moderně prosklený idyle cejtim, jak se lanka mejch blízkejch vztahů tou vzdáleností, která nás dělí, napínaj. Jak mě každej pohyb na druhý straně zatahá za citlivou kůži na zádech. A podobně to funguje i naopak. Nejradši bych se sebral a vyrazil za holkama, případně do Lípy za mámou, která je nejspíš nemocná.

Takže se učím rovně sedět. Nenahejbat se na strany, kam mě ty neviditelný nanolanka napnutý k mejm blízkejm tahaj. Nejspíš na ně teď vibruje ten déšť. Což mi připomíná, že jsem přišel na super název pro svoji ezoterickou kapelu: Vibration Foundation
Řekni si to párkrát rychle za sebou.
Vidíš, má to švih
I ty máš