Venku padají a víří velikánský vločky a snášejí se na béžově* žlutou louku pod domem. Včerejší bláto zmrzlo, vhtěl jsem napsat, že výhledy se chladem prodloužily, ale teď vidim v přímym přenosu jak záclona sněhu nemilosrdně zatahuje posledních pár hbřetů na horizontu, který byly ještě před minutou vidět. A už je tam bílá stěna.
A už bílá spolkla i kopec před těma hřbetama, velký vločky se proměnily v malou krupičku, která šumí na střeše, jako déšť. auto jménem Jeřabina už má zapadanou střechu a louka, jako kdybys ji pořádně pocukroval moučkovým cukrem.
už druhej den mě bolí za krkem, což je nepříjemný. Nejspíš trochu tím, že mám blbě danej notebook a moc se k němu sklánim, tak si ho dávám na krabičku od barev a uvidíme. tak už nejsem nejmladší, žejo, jak se řiká.
včera večer na mě poprvý padl větší splín. tak dlouho se přibližovala polovina mýho azylu, pořád mi to tak utíkalo, až se to včera k večeru zastavilo a já měl dojem, že druhejch deset dní bude trvat nejmíň dvacet let. Nebo, že to je spíš tak nějak v nedohlednu. Že bych potřeboval se zachumlat k těm svejm děvčatům. Ani nic jinýhoi nemuset, jen se tak přitulit k těm svejm blízkejm bytostem. Nebo jejich vlastním bytostem, ke kterým jsem tuze přilnul.
Poslouchání Duny, kde se mladý Paul Atreides pozvolna učí po smrti otce poznávat svý nově se objevující schopnosti, ani sledování Vikingů, kde všichni postupně umíraj a přicházej o všechno, co budovali šest sérií, mi k náladě bůhvíjak nepřidalo. Venku studená tma a vichr.
Nakonec jsem sjel na Českým rozhlasu celej cestovatelstkej podcast Dana Bárty. A to bylo bezva. Pana Bártu mám moc rád, i když mám dojem, že osobně bychom si asi docela lezli na nervy. Ale cestuje, píše a čte jak zpívá. Tedy parádně.
Nakonec tíseň odezněla, zachumlal jsem se v obývacím pokoji do deky a za praskání utlumenýho ohně v kamnech jsem usnul.
ráno mě vzbudila ta sestřička s veselým hlasem z Nukleární medicíny:
„Vy tu nemáte žádanku na ten samotnej zákrok. Máte tady na ten první test, na ten akumulační taky, ale na ten samotnej zákrok ne. Potřebuju, abyste nám to sem dones.“
Pokoušel jsem se rozespale oponovat: „Však jsem za svým endokrinologem byl několikrát právě kvůli žádankám. Jak je možný, že se to neobjevilo teda dřív? A vůbec, nejsem teď v Praze…
Nijak extra jsem nepochodil. Až se vrátím, než s holkama odjedeme na Moravu, budu muset teda ještě k endokrinologovi a pak stejnak do IKEMu. Že by se mi chtělo dělat poslíčka se žádankama, to semi pochopitelně nechce. A nakonec to stejnak udělám, protože to bude jednodušší, než se planě dohadovat s paní sestřičkou. Nu, i takový je život.
Venku se velký vločky změnily v ty uplně maličkatý, který vířej vzduchem. Hřebeny v dálce už jsou zase vidět a studenej vítr vyfoukal v šedivý obloze pár míst s modrou oblohou. Vypadá to, že dneska bude pořádně studený den.
*neměl by být beijaflor taky béžový? Věděl by Dan Bárta?