Nakonec se, oproti původnímu plánu, přeci jen vydám na procházku. Napřed vyhodit plasty do kontejneru ve vsi, pak projít mezi baráčkama na louku, co na ni koukám z verandy a po ní se pustit dolů.
Kolem ohrady, ve který co chvíli praská elektrickej proud a na který visí cedulka POZOR, ZLÝ KŮŇ. Pak kolem jakoby kempu a na stejný cestě, jako minule, stojí zaparkovaný auto a stejná paní jako minule do něj sbírá dříví. Posledně jsem se durdil, že nechala kýbl s nasbíraným v jediným kousku, kde se dalo auto obejít, aby při tom člověk nemusel sejít z cesty… tentokrát se ale pozdravíme a dáme do řeči:
„To já mám takhle místo procházky,“ povídá paní… „vbezmu auto, jedu do lesa a jsem na čerstvym vzduchu. A tady toho popadanýho dříví je. A já se protáhnu. A ještě mám dříví. A vodkapak vy ste.“
Vida, taková milá osoba nakonec. A já jí křivdil. Poznánka pro příště, až se zase budu nad něčim durdit…
A pak jsem chodil po cestách nahoru a dolů, zase jsem se i stihl ztratit, potkat rodinu, co na palouku vypalovala a pálila pařezy, nebo dříví, nebo chroští… a plameny zářily a šlehaly a svítily skrz jinak spíš tlumený barvy zimního odpoledne. No a když jsem došel ke kapličce Svatýho Marka, odkud to mám na základnu asi kilometr a půl, ještě jsem se rozhodl, zaskočit si nakoupit nějaký drobnosti do vesnice Dublovice, která leží přes kopec. A taky že jo. Došel jsem tam a v COOPu TUTY jsem pořídil chlapskej nákup:
jedno nealko
jedny utopence
jeden romadůr smradlavý
dvoje fazole v pálivé omáčce
kávu v hliníkové plechovce
osm nožiček svatebních párků
a vydal se na cestu zpátky, kolem sv. Marka a dalších orientačních bodů. Když jsem dosupěl na verandu, na jedné straně slunce barvilo mráčky oranžovorůžovou a na tý druhý svítil otisk palce Měsíce. Dny ubíhaj, než si jeden všimne. Skoro.
„Ještě se jednou vyspíme… a pak už jen třikrát,“ ukazuje mi Maruška na prstech vedle unavené maminy Máši.
Tendenci rozkládat si větší nepříjemné skutečnosti na malé veselé kousky má nejspíě po mně.
Hodně jsem dneska myslel na toho George, na to, kolik osobního nepohodlí a strázní si působíme očekáváníma od druhejch, od světa, od sebe samejch. Kolik důležitejch potřeb a tužeb si necháváme pro sebe, protože se o ně nedokážeme a netroufneme podělit. Studium na celej život, mladej pane.
Komentáře nejsou povoleny.