často se mi tu stane, že vyrazím na krátkou procházku, trochu to natáhnu a pak ještě kousek a najednou se vracím z docela solidního výletu. Pokaždý aspoň jednou zabloudim, lezu z nějakýho kopce ostružiním, šplhám do svahu mezi řídkými smrčky, pochopitelně přeskakuju potok a plaším poměrně dost srnek, které si mne všimnou na poslední chvíli. Já teda si jich taky všimnu, až když si všimnou ony mne, takže ještě na poslednější chvíli. A vždycky se napřed leknu, že to je divoký prase. A preventivně se rozhlížim, kdyby vyběhlo divoký prase s mladejma, kde se vzalo, tu se vzalo, kam bych lezl. Někdy je to jasný. Někdy nevim, kam bych lezl. Nikam.
Vždycky se ale najdu, vždycky nakonec dorazím k nějaký cestě a vyjdu ven na nečekaným místě. Dneska třeba mezi několika kadibudkama u „nějakýho kempu“ kterej pravidelně procházívám, když vyrážím na výlet dolů loukou. Vida.
Dneska mě navíc potkala klasická turistická historka, kdy jsem se po půl hodince zajímavý chůze po lesních cestách vyloupl na stejným rozcestí, ze kterýho jsem vyrazil. Aspoň, že jsem přišel jinou cestou.
Komentáře nejsou povoleny.