Převčírem, krátce po tom, co jsem dopsal post o slanečkovém salátu, šel jsem spát. A jak se tak kradu do ztichlé ložnice, vidím, že z Mášina místa svítí bledá obrazovka telefonu. To by nám Matez, kterej už od setmění doma svítí červeně, aby se vyhnul modrýmu světlu a byl naladěnej na usnutí, dal.
„Zrovna jsem dočetla tvůj post,“ šeptá moje žena, „krátce po tom, co jsem nakoupila na Rohlík.cz. Kdybys chtěl, ještě tam jdou tvý ingredience přidat.“
„Tak jo, šeptám, zpátky. To je úžasný, děkuju, tak to objednej.“
„Co, co, budí se malá Maruška. Co mi objednáte?“
Začneme se smát, napřed potichoučku, ale pak se Mářa rozesměje naplno a tak se smějem všichni. V zhasnutý ložnici, krátce po půlnoci. Moderní doba. Jedna malá rodina v setmělý ložnice, kuckající smíchy.
A ten slanečkovej salát, kterej jsem udělal včera večer, už na mne čeká v lednici. Až dopíšu tenhle, nebo možná druhej dnešní post. Už zase jemně sliním.