Za tři dny budu doma měsíc. To je o deset dní víc, než těch dvacet dnů, co jsem byl pryč. Přesto mi pořád přijde, že jsem doma jen chvilinku oproti dlouhatánský době, kdy jsem byl mimo. Nějak se mi to celý jeví, jako čas, kdy jsem primárně chodil na vejlety, abych odťapal co nejvíc času nějakou rozumnou činností. Abych nezačal tloustnout, tak, jako se mi to stalo, když jsme štítnou žlázu zaléčili poprvý.
Taky to byl čas malování Ponornejch domů. Nakonec jich je 39, jeden papír jsem vytrhl a spálil, na Štílečku, ostatní obrázky zůstaly. Dokončil jsem je v Lubnici a teď je procházim naposled a dodělávám bílý kresby famózní bělobou GELLY ROLL i černým Micronem. A nějak seto sešlo, že na zadní strany obrázlů píšu takový krátký básničky. Chyběj mi poslední tři, dodělám je dneska. Zítra vymysím, co potřebuju na plakát a pošlu Myšce. A udělám událost. Všem těmhle věcem se nějak podvědomě vyhejbám, dokud to nemám celý hotový. A jer zase omračující vidět, kolik toho může vzniknout jen tak jako by mimochodem, po maličkatejch kouskách, kdy jako kdyby nepřibylo nic. A přitom se to kousek po kousku skládá. A najednou máš 39 obrázků a básniček jak fík.
Konečně přestalo foukat, tak můžeme s Mářou vyrážet pořádně ven. Dneska jsme to vzali přes Letenskou pláň, pak kolem NMDS, kde jsem pracoval, což Mářu ani za mák nezajímá. pak ulicí ambasád, kolem letohrádku a horní cestou kolem Lokálu a tunelu… jdeme za ruku a povídáme si. Maruška vypráví všechno možný, když ji něco zaujme, nechá si to zase opakovat párkrát za sebou, než se tim zasytí. Třeba dneska si chtěla několikrát vyslechnout, jak nás zastavěj policajti, že máme moc zlobivou dcerušku a že by mi jí na pár dní vzali do vězení na převýchovu. A jak já ji bráním, že neni zlobivá, jen unavená. A jdem tou stmívající se Stromovkou a já si zase v takovejch rychlejch vhledech uvědomuju, jak moc jsem obdarovanej. A jak moc se cejtím šťastnej z toho, co a koho ve svým životě mám.
Děkuju, děkuju, děkuju