děvčata jsou už druhým dnem v Lubnici, zítra se vrací. celý den tráví na koupališti a podle fotografií tam jsou všechna moc spokojená. Já zatím jsem doma. Včera jsem nevystrčil nos a od deseti, co odjely, až skoro do čtyř v noci jsem maloval, poslouvhal audioknihy, koukal na seriály a zase maloval a hrál. Někdy kolem půl čtvrté jsem se snažil si něco poznamenat do Garagebandu, ale už jsem u toho nahrávání pospával… legrační to bylo.
trochu mám tendenci brblat, že všichni někde hrajou, jen já sedim doma. na druhou stranu je to přesně tak, jak jsem to teď chystal a plánoval. věděl jsem, že toho na tohle léto v očekávání nechci mít mnoho. a tak toho nemám mnoho.
Nakonec jsem ani v týdnu nevyrazil na Metronome. ani na Nicka Cavea, ani na Becka, ani na Underworld. Tak se to tak sešlo, že se držím spíš doma, zalezlej. S rodinou. A nebo taky sám, v řídkých případech. Kromě hraní mne to mezi lidi neláká. A řekl bych, že to je teď, po dvou letech, kdyjsme si zvykali na to, že mezilidskej kontakt je problematickej a nevyhledávali ho, bude mít spousta lidí podobně. Věřim, že se to nejspíš zase pomalu uvolní, bude-li se pomalu uvolňovat situace. což je samosebou diskutabilní.
nedaří se mi aktualizovat WordPress a rozchodit přidávání do galerie, kterou pro ne tak laskavě připravila Máša. Zkouším to různě, zatim neúspěšně. A tak od počítače zase mizim k malování. Kde se pak po mnoha hodinách nacházím, jak doposlouchávám další audioknihu, jak přisvěcuju, protože už na to šilhám…
Zrovna poslouchám Bezbarvého Cucuiho od Haruki Murakamiho. Mám rád, jak píše, tenhle pán. Mix autentickýho osobního pohledu do duše mladýho kluka, která je, jak už to u Murakamiho postav bejvá, výrazně hlubší, než by sám tušil. Líbí se mi, jak píše o sexualitě a přitažlivosti jako o neuchopitelný síle, který nedokážeme vzdorovat a která nás propojuje právě s těma našima nezbadatelnýma hlubinama, zapovězenejma touhama a potřebama.
Mám se dobře.
Učim se stim pomalu zacházet.