první z řady byl v úterý v Crossu, po návratu z Rútu, na křtu Dvouhlavýho kluka. Hrál tam i Kuba Čermák, stejně jako Dominik Zezula, bylo to venku a bylo to krásný. Jak už jsem asi mockrát psal, zbožňuju to ponoření se do proudu hraní, přecházení z písničky do písničky, klouzání, trochu jako surfování, představuju si.
Navíc jsem ještě potkal Pavlu Jonsson, která mne už pár dní před, pozvala na další den jako guest speakera do školy pro anglicky mluvící architekty.
Pavla, kromě toho, že je učitelka, filozofka, feministka a spisovatelka, taky hraje nebo hrála na basu v kapele Zuby Nehty. Kterou mám od dob dospívání moc rád. Takový ty věci, co vám zůstanou v srdci zaseklý, jako háčky… a pak tu písničku někde zaslechnete po letech, nepřipravený… a jako by za ty háčky někdo zatáhl… že?
Večer to byl báječný, moc hezky jsme si rozuměli a pak se před půlnocí rozloučili a jeli do svých domovů. Já taxíkem i s kombem a pedalboardem…
Pavla měla ve středu ráno na Výtoni velkou radost, že jsem se skutečně dostavil, jakkoli jsem v Crossu zůstával déle.
Zase jsem si byl chvilku velmi vděčnej, že nepiju.
Každej den jsem si alespoň na chvíli vědomej.
V pátek ráno jsem vyjel do Kopřivnice. Do Brna jsem projel dvěma zácpami a tak mi cesta trvala docela dlouho… v Lulči jsem vyzvedl strejdu Zdenála a pokračovali jsme až do msta Tatry.
I dernisáž výstavy se moc povedla. Přišlo lidí spíš střídmě, ale zase moc zajímavá společnost. Hodně poodpadali kamarádi v mým věku a mladší, nemohl ani tom s rodinou… ale dorazili spíš o něco starší, hezky oblečení a kultivovaní hosté…
Maloval jsem, mluvil jsem, hrál jsem, zase maloval, dražili jsme, spoustu jsem toho napovídal. A večer, když jsme přišli k Ivonně a Tomášovi, kde jsme oba se strejdou spali, jsem byl vyřízený a usnul, jen co jsme dorazili. Jako když Ježíš do vody hodíš.
Ráno jsme vstali, nasnídali se za zvuku jazzovýho rádia, přesně jak si člověk v krásným bytě architekta a milovnice umění představuje. Pak do Tokivo gallery sklidit výstavu. Pár obrazů se během dernisáže prodalo, pár se prodalo těsně před ní a jeden, ten, kterej jsem maloval na místě, se úspěšně vydražil. Můj velkolepej plán na poslední chvíli zafungoval dost tak, jak jsem si představoval. Nebo jak jsem doufal. Vlastně nejlíp asi věřil a důvěřoval. Většinou.
A jako obvykle se ty dobrý věci dávaj do pohybu tak nějak současně. Společně s velkým oddechnutím. A radostí, že to, co dělám, zase začíná dávat čím dál tím větší smysl. I když tomu pořád ještě nerozumím, a mám tendenci neodvažovat se důvěřovat. Vděk.
Cestou do Opavy jsem vysadil strejdu po cestě a pak si ani nepouštěl audioknihu s Václavem Havlem, protože mi navigace ukazovala slabou hodinku. Lilo jako z konve. Bylo jasný, že festival na Vlaštovských schodech se tentokrát nebude konat venku, ale uvnitř, v prostorách centra Holos. Skoro jsem ho nemohl najít, ale nakonec se povedlo. Všechno mi tam tuze připomínalo lesní školu, co známe. Taky zouvání se ve dveřích, taky milí, zajímaví lidé s nejrůznějšími speciálními nesmělostmi a dary. Výstavu jsem instaloval v hlavní místnosti, která při holotropním dýchání pojme prý až 17 lidí. A to musí bejt hukot. Zvlášť, když si představím, že Holos v minulosti navštěvoval sám velký Stan Grof… panečku.
Obrazy jsem tentokrát nainstaloval symetricky, zrcadlově, se středem v tom největším, tmavě modro černý studně. A po stranách pak obličeje, co bejvaj většinou vedle sebe a pak další a další a menší a menší. Na tmavě červených cihlách se zářivý barvy skvěle vyjímaly.
Krátce na to dorazila děvčata. Terezie s Lindou. Ubytovali jsme se v útulných pokojích, chvilku jsem maloval obrázek pro Jarouška Čermáků staršího… povídali jsme si. Zpívali frekventanti hlasového kurzu. A pak hrála kapela Jarem být, která mi přišla bezva.
A pak jsme hráli my a přišlo mi to zase krásné. Malé zvíře tentokrát bylo křehoučké, jen se dvěma hlasy… Terezie ale zároveň hrála kromě cella i na autoharfu a kalimbu… místama úplně potichoučku, místama jsme se pustili do hlukových plošek… moc hezky jsem si zahrál…
v neděli ráno snídaně v kuchyni s jídelnou… a pak skoro dvouhodinová cesta, přes Kudlov, do Uherskýho Hradiště. Tam jsem měl sice spoustu času. Nakonec se to ale tak přirozeně rozpustilo parkováním, akreditací, ubytováváním se v hotelu, sprškou, felením s Chramostovými… takže najednou zapadalo sluníčko a já v kopuli Hvězdy zvučil. Je to moc hezké místo, taková kopule Hvězdy. Během zvukovky do mne pralo sluníčko, ale po první písničce zalezlo za stromy. A bylo to skvělý.
Hrál jsem bez masky, normálka za Jakuba Königa. Dobrý den. I tentokrát jsem propojoval písničky do delších celků… ale zase to bylo jiný. Už ten mix zvířecích, kittchenovskejch a pár broskvích písniček, vytváří jinou náladu, než relativně monotematický monokultury jednotlivejch projektů. Co vám budu povídat, byl jsem na vrcholu blaha. Přes pódium co chvíli přeběhl Tedík Chramostů kterej proháněl George Gottlieberů, nebo naopak, bylo to moc hezký hraní a krásnej pocit. I lidi vypadali velmi spokojeně… a nakonec jsem skutečně hrál skoro hodinu a půl. Ani to nebolelo,.
A pak jsem si rychle sbalil a ještě přeběhl do stanu Literárního, kde jsem si zapojil kombo a za jemnejch smyček přečetl asi půl hodiny Vřetena. Nevěděl jsem už moc, jestli se to těm pár lidem uvnitř tanu líbí, nebo jestli u toho pospávaj, bylo to takový chilloutově snový. A pak byl konec a já poprosil nosiče, co mi pomoh s kombem, naložil jsem auto, vyložil hotel a vyrazil nakonec nach Prague. Za děvčaty. Kolem jedný už jsem se mohl přitulit ke své velice těhotné ženě. A když se malá Maruška vzbudila ze zlýho snu a do tmy se vyděšeně zeptala: „táto?“ Mohla jí Máša říct, že už jsem tu. a já jí dát pusu. Je to obrovský štěstí hrát. A pak se vracet zpátky.
a v pondělí jsem pak ještě večer navštívil parádní koncert Efterklang, kterej mne nadchnul a potěšil a kterej tak popropojil a zakončil tuhle kratičkou vydatnou šňůrku.